Cestopis Japonsko | Blackem světem

Tome, děkuju, že mi necháš prostor pro můj nemotorkářskej cestopis.

Autor článku: Iveta Vlasáková

KDYŽ SI JDEŠ ZA SVÝM SNEM

V roce 2011 to všechno začalo. Přišla jsem na chuť japonskému anime díky seriálu Naruto. Potom to pokračovalo koupí učebnice japonštiny, čtením mangy, kurzu japonštiny, kaligrafie, aikida, zájmem o zem a kulturu… Měla jsem sen, japonský sen. Podívat se do Země vycházejícího slunce. S nástupem do práce a ušetřenými penězi se zdál být čím dál víc reálnější. Nakonec jsem zvolila jet s cestovkou. Lákalo mě právě jaro, kdy je po celém Japonsku možné zažít hanami. Rozkvetlé sakury všude, kam se podíváte.

Rozhodla jsem se napsat obsáhlý a detailní cestopis, který jsem při plánování cesty do Japonska těžce postrádala. Informace o památkách jsem čerpala z knihy Japonsko, Velký průvodce a z propagačních materiálů pro turisty nebo ze zápisků. Určitě také doporučuji sérii videí na Youtube Begin Japanology, kde se každý díl věnují něčemu japonskému, popřípadě webovky Japan Guide

*Dřevěná panenka kokeši a vějíř s jarními motivy. Zakoupeno u Fušimi Inari, Kjóto*

S velkým předstihem jsem se přihlásila, potom zaplatila zálohu a nakonec zbytek úhrady. Když mi cestovka před odletem poslala informační dopis (spíš brožuru), věděla jsem, že se sen stane skutečností. Potřebujete mít hlavně platný pas aspoň půl roku po době příletu, kapesné (jeny si vyměňte už v Česku) a mobil, který podporuje technologii 3G. Možná najdete info, že vám mobil v Japonsku nebude fungovat. To je hloupost. Když podporuje 3G, tak můžete normálně fungovat. Jestli se učíte japonsky, tak to pro vás bude jenom velká výhoda. Anglicky skoro nikdo nemluví, neumí nebo se stydí mluvit. Tak se na to připravte.

Co naopak nepotřebujete, je očkování (ještě pořád žiju) a víza. Mezi Japonskem a Českem platí bezvízový styk. Jen upozorňuji, že v Japonsku je uvalena na zboží a potraviny 8% daň. V obchodech se dívejte na cenovku s vyšší cenou a v restauracích je uvedena na nápojovém a jídelním lístku. Poznáte ji podle znaku 税 (vyslovuje se „zei“). Ve velkých městech jako je Tokio, Ósaka atd. lze najít obchody s označením Tax-free shop. V nich najdete zboží, které nepodléhá dani.

Dodatek – klíčová slova jsou červeně zvýrazněna a slouží jako hypertextové odkazy.

MAPA TRASY ZÁJEZDU

*Mapa s navštívenými městy na ostrově Honšú*

Jak je vidět z mapy trasy zájezdu, navštívili jsme celkem 13 měst. 1 týden jsme používali Rail pasy, které platí na určité rychlovlaky (šinkanseny). Nejdelší trasu jsme podstoupili, když jsme jeli šinkansenem z Hirošimy do Tokia cca 5 hodin přes Ósaku (asi 900 km).

Nejjižněji jsme byli na ostrově Mijadžima pod Hirošimou, nejseverněji v městečku Nikkó, které je severně nad Tokiem. U měst, která byla na mapě, jsem udělala červené puntíky.

JAPONSKÉ PENÍZE

K japonským penězům není moc co říct. Možná se vám zezačátku bude plést 5jenová a 50jenová mince, protože obě mají uprostřed kulatý otvor. 5jenová je ale zlatá, zatímco 50jenová je stříbrná. Automaty na pití neberou 1jenové mince, ale třeba bankovky berou.

*Kovové mince shora vlevo: 1 jen, 5 jenů, 10 jenů; dole zleva: 50 jenů, 100 jenů, 500 jenů*

Jízdenky a jízdné

Níže dávám příklady jízdenek, které mi zůstaly. Ta žlutá nejmenší je z Tokijského metra v hodnotě 220 jenů. Tokijské metro je složitý propletenec různých drah různých společností. Vše ale má svůj systém. Naštěstí jsou všude názvy v angličtině, i když zezačátku nevíte, kam máte jít. Nás vedla průvodkyně, která se ve struktuře tokijských a jiných linek skvěle vyznala. Jízdné v metru si vždy kupujete v automatech, nad kterými je mapa linek a zastávek, u kterých jsou napsané ceny. Jízdenku dávejte do turniketu černou stranou dolů, ale hlavně ji nevyhazujte! Budete ji potřebovat vždy, když budete vystupovat z metra nebo přecházet na jiné nástupiště. Turniket potom jízdenku spolkne. Revizory v Japonsku nepotkáte, při nacpaných vlacích je to prostě nemožné. Pozor ale na metro, které se potom mění na vlak, v tom případě si budete muset před turniketem v automatu připlatit.

Další možností je koupit si jízdenku do Tokijského metra na 24 hodin (ta červená) za 600 jenů pro dospělého. Ta se znovu označuje v turniketech.

Poslední, zelená, je celodenní na kjótské městské autobusy. Znovu platí jen ve vyhraněné zóně. Cena 500 jenů pro dospělého. Nejdříve si ji označte u řidiče, potom ji při každém výstupu řidiči ukažte, zajímá ho datum, které je uvedené na zadní straně.

*Zleva: 24hodinová jízdenka do Tokijského metra, celodenní busová do Kjóta, nejmenší klasická do Tokijského metra*

*Vlevo: zadní strana kjótské celodenní s instrukcemi, jak ji označit; celodenní do Tokijského metra; klasická jízdenka a zadní černá strana s dírkou, kterou zařídí turniket*

Nejdůležitější „jízdenkou“ byl JR Rail Pass, který nám průvodkyně koupila v Japonsku na Naritě. Je možné zakoupit pas s platností 7, 14 a 21 dní. Tato jízdenka platí jen na dopravní prostředky provozované společností JR. Proto si vždy zjistěte, která společnost provozuje určitý šinkansen, vlak, metro, autobus… Rail Pass se ukazuje vždy, když procházíte kolem okénka u turniketu personálu nebo přímo v šinkansenu, kdy prochází průvodčí. Zajímá je jen datum platnosti, které je na zadní straně. Týdenní Rail Pass jsme měli v ceně zájezdu. Ceny a dostupnost si můžete zjistit na linku na začátku odstavce. Na zadní straně ještě vyplňte národnost, jméno a číslo pasu.

*Rail pas z obou stran. Důležité je ukazovat datum platnosti vždy při procházení turniketem a průvodčímu ve vlaku*

UŽITEČNÉ INFORMACE, ANEB JAK SE CHOVAT VE SVATYNI A CHRÁMU

Jestli se aspoň trochu zajímáte o Japonsko, jistě víte, že v zemi existují buddhistické chrámy a šintoistické svatyně, které spolu mohou dokonce koegzistovat v jednom areálu. Víte ale, jak se máte při vstupu na posvátné území chovat?

Svatyně (japonsky džindža)

ve svatyni se uctívají různá božstva zvaná kami. Jaká, to záleží na typu svatyně.

Jak se modlit

před vstupní bránou torii, která je vstupem na posvátné území svatyně, se jednou ukloňte čelem k hlavní budově. Když procházíte torii, držte se vždy vpravo nebo vlevo. Japonci věří, že božstva kami prochází prostředkem cesty, proto se drží u strany. Pod přístřeškem nazývaným “temizuja” nebo “čózuja” si očistěte nejdříve levou ruku, poté pravou a potom si vypláchněte ústa vodou. Nepijte ze sběračky. U hlavní síně, kde jsou zvony s truhlou na peníze, se nejdříve lehce ukloňte, zazvoňte na zvon, abyste dali bohům najevo svoji přítomnost, vhoďte peníze do bedny do truhly (hází se prý 5jenová mince) a pomodlete se. Dvakrát tleskněte rukama, dvakrát se ukloňte. Při odchodu se ještě ukloňte svatyni a až projdete torii, tak i jí. Docela dobré a trochu trhlé japonské video najdete zde: link

*Rituál očištění před vstupem do svatyně a modlení*

Buddhistický chrám

Chrámy jsou v Japonsku jen buddhistické a nazývají se “(o)tera”.

Jak se modlit

Před bránou sanmon, která je vstupem do chrámu, sepněte ruce a ukloňte se k hlavní síni. Tiše se modlete před hlavní síní bez jakéhokoli tleskání rukama. Můžete se jít podívat dovnitř chrámu, pokud je to povoleno a pokud vás to zajímá. Zujte si před vstupem boty. Když odcházíte, sepněte znovu ruce a ukloňte se směrem k hlavní síni.

NĚKTERÁ PRAVIDLA CHOVÁNÍ V JAPONSKU

- při vstupu do jakéhokoli památkového objektu si sundejte boty – na to budete upozorněni cedulemi nebo personálem
- obecně je zákaz focení v obchodech, někdy interiérů chrámů, svatyň atd. Nefoťte také např. kněžky miko, které prodávají omamori – ochranné talismany – ve svatyních
- v meditační zazenové síni určené pro modlení nesmíte na sobě mít tílka nebo kraťasy
- uvnitř chrámů a klášterů buďte potichu
- kdykoli platíte, dávejte peníze do tácku u pokladny
- stoupněte si do řady, když čekáte na autobus, vlak atd.
- v MHD není běžné pouštět si sednout starší občany. Od mladých Japonců to mohou brát jako urážku, protože jim dávají najevo, že jsou staří a slabí
- v autobusech mějte na mobilu vypnuté zvuky, Japonci v hromadné dopravě netelefonují. To aby bylo slyšet hlášení řidiče a nerušili jste ostatní
- kuřte jen na vyznačených místech
- v zahradách choďte jen po cestičkách
- naučte se aspoň pár japonských slovíček, místní to potěší 🙂

DEN 1 (5.4.2016, úterý)

Přijíždím na letiště ke vchodu F na terminálu 1. Vidím účastníky našeho zájezdu a na první pohled mě zaráží seniorka sedící u naší skupiny, která neustále jemně pohupuje hlavičkou. Říkám si, že taková křehká dáma (min 75 let) neletí s námi. Ale opak byl pravdou. Přichází slečna od cestovky s cedulí a kontroluje, jestli jsme všichni. Dává nám rezervaci letenek a cestovní pojištění. Přecházíme k odbavení.

Seznamuju se s rodinou, která je z HK (taťka I st, syn I jr a mamka M). To je náhoda, já tam studovala a chodila na tréninky aikida. Jejich syn I jr prý taky chodíval na aikidó a teď třetím měsícem cvičí kendó. Ještě větší náhoda! Na trénincích jsme se s kendisty střídali, takže lidi z jeho dódžo znám. Prý jede do Japonska jen kvůli tomu, aby si v jednom z kendó obchůdků koupil bógu (foto najdete na konci cestopisu). Po chvíli zjišťuju, že s celou rodinou sedíme společně i v letadle.

Při pasové kontrole na Ruzyni vidíme Josefa Klímu, který letí s námi do Dubaje. Prý si s ním mám potykat. V letadle hledáme naše místa. U nich stojí hubený muž s mastnými vlasy. Očividně Ind. I jr mě upozorňuje, že má asi 5 cm dlouhé špinavé nehty. Horší bylo, že strašně zapáchal. Nejen, že nám od něj smrděly sedačky, ale po hodině letu začalo smrdět i celé letadlo. Puch se naštěstí během cesty odvětral. Zasloužil si přezdívku „Čmoud“ a nespočet vtípků na jeho hygienu a nehty.

Letíme s Emirates do Dubaje, užíváme si komfortu a jídla. Opouštíme letadlo a hned pocítíme dusno a příchuť moře ve vzduchu. Po letišti popojíždíme autobusem 20 minut. Vystupujeme a jdeme k bráně. Odtud po tříhodinovém čekání na Naritu (cca 60 km od Tokia). Celková doba letu z Česka do Japonska trvá 15 hodin.

*Strop v letadle imituje hvězdnou oblohu*

DEN 2 (6.4.2016, středa)

Od známých, kteří byli v Japonsku jsem slyšela, že se vyplňuje dotazník pro celnici při příletu na letiště. Už v letadle jsme dostávali toto prohlášení (Customs declaration), které jsme vyplnili, ale nikdo ho po nás nakonec nechtěl. Přilétáme kolem 17:30 místního času. Posun + 7 hodin.

Na Naritě následoval menší zmatek, protože přímo před pasovou kontrolou byl stolek s dalším dotazníkem, který chtěli japonští úředníci vyplnit. Přesné označení je EMBARKATION CARD FOR FOREIGNERS. Vyplňuje se jméno, příjmení, národnost, povolání, adresa pobytu, číslo letu, peněžní suma a jestli nepřevážíte zbraně, drogy… Nikdo pořádně nevěděl, co se tam má psát, ale jestli umíte anglicky, tak to není problém. Radím několika lidem, co tam vyplnit. Úředník nechce pustit dvě paní z našeho zájezdu; prý tam mají něco špatně. Ukazují mi dotazník – nemají zaškrtaná políčka na druhé straně. Úředník si myslí, že jsme z Ruska a přináší tabulku s návodem v ruštině. Anglicky neumí. Jsme úplně poslední z naší skupiny a možná i z celého letadla, nervozita stoupá. S Hradečáky čekáme u přepážky, když najednou ke mně přiběhne úředník s hrozivým výrazem samuraje, bere mi pas a ukazuje mi volnou přepážku. U pasové kontroly přikládáme ukazováky kvůli otiskům prstů na čtečku a ještě snímají náš obličej. Dostáváme útržek od EMBARKATION CARD a sjíždíme po eskalátoru k výdeji zavazadel. Nevíme, kam jít, ale všimneme si zaměstnanců, kteří drží ceduli Emirates a bereme kufry. Pěkně jsme se z toho všeho zapotili.

S úlevou, že jsme všechno zvládli, se přidáváme k naší skupině a poznáváme průvodkyni Haničku. Ta letěla kvůli organizačním důvodům do Japonska dříve. Dostáváme chvíli volna, protože jde vyřídit Rail pasy. Ty nám platí na týden. Vlakem se přesouváme do Tokia do hotelového řetězce Toyoko Inn. Všímám si cedule na stěně, kde je v japonštině napsáno, že si máte dát mobil do „manná módo“. Japonci totiž respektují to, že se během cestování hromadnou dopravou netelefonuje a nikomu nevyzvání hlasitě mobil.

Každý tento hotel řetězce Toyoko Inn je hned u nádraží. Dostáváme klíče a spolubydlící na pokoj. Já jsem na pokoji s tou nejstarší dámou, která neustále pohupuje hlavičkou. Zjišťuju, že jezdí sama a že procestovala celý svět. Klobouk dolů. U klíče je úzká delší tyčinka, která se zastrkává do zdířky ve zdi, aby vám šla na pokoji elektřina. Tohle byla pro mě novinka, ale mazaná paní to už znala. Problém byl v tom, že jsme měly jen jeden klíč a ona vždy zůstávala na večer na pokoji. Vyřešilo se to tak, že jsem si brala buď jen klíč a jí nechala tyčinku, nebo si vzala celý set a do zdířky ve zdi namísto tyčinky strčila kartáček na zuby.

Rychle si vybaluju a sjíždím výtahem na recepci. Kruci, jdu pozdě. Ti, kteří chtěli jít s Haničkou po okolí, už šli. Vycházím tedy sama vstříc ulicím Tokia. Procházím pasáží s obchůdky a restauracemi. Připadám si, že na mě ulpívají pohrdavé pohledy kolemjdoucích Japonců. Cítím se jak totální gaidžin (cizinec). Kupuju si dvoje onigiri (160 jeníků) na zítra. Přichází další styk s japonskou neznalostí angličtiny. Prodavačce dávám peníze za onigiri a ona se na něco ptá. Zkouším jí říct, že nerozumím. Ona opakuje a když vidí, že nepořídí, zavolá si kolegyni. Ta aspoň řekne anglicky „microwave“, čemuž už rozumím. Říkám, že nic ohřívat nechci a vycházím ven na další průzkum. V obchodě vám totiž na požádání ohřejí v mikrovlnce jídlo. Potkávám těch pár jedinců s Haničkou. Procházíme pasáž až na konec a rozhodujeme se, že se najíme na recepci. Přeci jenom máme ještě jídlo z domova a jsme unaveni.

*První den v neznámém Tokiu – průzkum uličky s obchůdky a restauracemi*

Večer nemůžu usnout, v letadle jsem se nevyspala a tady je tvrdý polštář. Pod oknem nám projíždí do půlnoci vlak. Tikají hodiny, tiše hučí lednička. Venku je klid, nikdo nekřičí a i v hotelu je ticho. Na pokoji máme dvě postele, věšák, stolek se zrcadlem, fénem, ledničkou, baterkou, odpaďákem a konvičkou. Zásuvky jsou jen u stolku. Do zásuvky si nezapomeňte pořídit adaptér, jinak si nic nenabijete. V koupelně je mimo umývadla zrcadlo, osušky, ručníky, vana se sprchou, závěsem a konečně japonský záchod. Tím myslím ten vymakaný, s ostřikováním a vyhřívaným prkýnkem. Je tam i dávkovač na šampon, mýdlo a gel na přemáchání prádla.

DEN 3 (7.4.2016, čtvrtek)

„Původně se Tokio jmenovalo Edo (v překladu „ústí“). Až do 16. století, kdy sem přišel Iejasu Tokugawa (na příkaz Hidejošiho), aby toto nehostinné místo spravoval, bylo Tokio jen malou ospalou vesničkou obklopenou bažinami na rozsáhlé plošině Kantó. Avšak když v roce 1603 jmenovali Iejasua šógunem, stalo se Edo sídlem šógunátní vlády, tedy i centrem politické moci. Město se rychle rozrůstalo, a přestože zde nejprve žilo 60 000 lidí, do roku 1750 se jejich počet zvýšil na 1 220 000.¨

Po roce 1869, kdy se do Eda přestěhoval císařský dvůr, se město dále rozrostlo. Bylo přejmenováno na Tokio „východní hlavní město“ a stalo se oficiálně hlavním městem Japonska. Ve 20. století bylo dvakrát takřka srovnáno se zemí. Nejprve ho v roce 1923 zasáhlo ničivé zemětřesení a mohutný požár, který téměř zničil památky z doby Edo; ve 40. letech přišlo bombardování americkými vojsky…“ (Japonsko: Inspirace na cesty, 2013)

Snídaně jsou od sedmi hodin. Jdeme do jídelny. Rýže, onigiri, pečivo s rozinkami nebo s máslovou náplní, nakládaná zelenina (tsukemono), polévka, vídeňské párečky. K pití kafe, voda, džus nebo čaj. Snídaně stejné nebo trochu obměněné na celý pobyt.

Vidíme, že je zataženo a prší. Vydáváme se vlakem a poznáváme na vlastní kůži, co to je ranní špička. Ta tady začíná před osmou a pokračuje do deváté ranní. Zatím jezdíme na jízdenky. Jízdenku strčíte do turniketu, projdete a vyzvednete si ji na druhé straně. Hlavně černou stranou dolů. Párkrát se stalo, že se někomu v turniketu zasekla, personál ale ihned přiskočí, rozevře panel turniketu a jízdenku vyndá.

Přijíždí plný vlak/metro lidí a zastavuje. Přibíhají nacpávači v uniformách a bílých rukavicích a cpou další lidi co to jen jde (video zde). Někoho to málem přivře do dveří. Máme z toho náramnou srandu, jenomže dalšími oběťmi se stáváme my. Metro je tak nacpané, že se ani nemusíte držet. Japonci jsou na to zvyklí; při ranní špičce musíte čistě počítat s tím, že budete napěchovaní jak sardinky v plechovce a že si prostě postojíte. Prý se může stát, že se v takovýchto tlačenkách objeví úchyl. Průvodkyně se zmiňuje o úsměvné historce, kdy jedné své skupině o úchylech v metru vypravovala. Kolem nich normálně procházeli lidé, ale jakmile zaslechli výraz pro úchyla v japonštině, ihned se začali skupince s průvodkyní vyhýbat. Říkáme, že bychom to mohli utrousit kdykoli budeme cestovat napěchovaným metrem.

Všude kolem nás je záplava černé; všichni mají na sobě oblek, kravatu, košili, naleštěné boty. I ženy chodí v černém kostýmu a v sukni. Většinou nosí o číslo větší boty, takže se jim vysouvají paty. Nosí boty na podpatku a díky křivým nohám do tvaru X v nich kolikrát ani neumí chodit. Asi 85 % cestujících kouká do mobilu a surfuje na internetu. Zjišťují si další spojení, čtou mangu online nebo jsou na facebooku a přitom mají sluchátka v uších. Pár z nich si čte knížku, zbytek poklimbává.

Vždycky jsem slýchávala nebo čítávala o tom, že většina Japonců čte během jízdy tištěnou mangu. Takové lidi jsem za ty dva týdny mohla napočítat na prstech jedné ruky. Kapesníky vůbec nepotřebují, kdekoli a odkudkoli slýcháme hlasité popotahování. Další, čeho si všimnete, je, že spousta Japonců nosí bílou roušku. Prý ji nosí, když jsou nemocní, nastydlí, ale jednou jsem viděla v televizi dokument o Pekingu, kde Číňané nosí roušku kvůli smogu. V Japonsku ji možná nosí z toho samého důvodu…?

Školáky potkáte v černých uniformách, někdy o číslo větších. Kluci nosí černou uniformu se zlatými knoflíky, dívky sako, vestu, košili, kravatu/mašli a sukni s podkolenkami. Ty z nižší střední mají kolem ramen námořnický šátek.

Vycházíme po schodech nahoru z metra. Nahoře do stanice přichází Japonec, dává deštník do úzkého stojanu a pořád na něco šlape. Přístroj nefunguje. Dozvídáme se, že to jsou stroje na zabalení deštníku do igelitového sáčku. Jak praktické.

Lije jako z konve, takže vytahujeme deštníky a pláštěnky. Procházíme pod obrovskou kamennou bránou torii (Daiiči torii/Ótorii), která je nejvyšší torii (25 m) v Japonsku a značí vstup na posvátné území šintoistické svatyně Jasukuni. Svatyně byla založena v éře Meidži roku 1869 za účelem uctít ty, jejichž životy padly v boji za vlast. Jméno Jasukuni, které jí dal císař, reprezentuje přání pro zachování míru národa. Je zde umístěna deska s 2 466 000 jmény. Ta patří těm, kteří své životy položili během národní krize v roce 1853 (války Bóšin), Seinan, Sino-japonské války a pro nás nepochopitelně během druhé světové války. Možná jste slyšeli o tom, že Japonci nechtějí přiznat jakoukoli vinu na tom, jaké zvěrstvo páchali během válečných tažení. Zde je důvod – duše padlých vojáků byly, jsou a budou uctívány jako božstvo.

Ótorii - nejvyšší v Japonsku s výškou 25 metrů - před vstupem na území svatyně Jasaka — *Ótorii – nejvyšší v Japonsku s výškou 25 metrů – před vstupem na území svatyně Jasaka*

Blížíme se k přístřešku temizuja pro očištění se před vstupem ke svatyni. Nahoře na ceduli je návod, jak si správně opláchnout ruce a ústa. Všude je ticho, slyšíme jen dopadající kapky na střechy a zem, k tomu nám zpívá ukrytý ptačí zpěvák. Květy okolních sakur díky vytrvalému dešti opadávají a tekoucí voda je smývá od kořenů stromů. Na zemi je záplava narůžovělých okvětních lístků, které se hromadí ve velkých kalužích. Je totiž vrchol hanami, kdy sakury hlavně díky dešti začínají opadávat.

Procházíme kolem spadané krásy a budovy haiden, kde se lidé modlí až ke stánku s miko-san, které prodávají talismany omamori. Pokračujeme do muzea, kde si dáváme půlhodinový rozchod. Je tam vystaveno i letadlo Mitsubishi, ve kterých Japonci dělali nálety za druhé světové. Dívám se na suvenýry a kupuju pohledy (100jenů?/ks). Vytahuju peněženku – přitom mi vypadne na podlahu portréťák a rozlomí se na dva kusy. Skvěle. Hned první den a rozbiju objektiv. Naštěstí mám ještě univerzální seťák.

Síň haiden, kde je deska se jmény padlých vojáků — *Síň haiden, svatyně Jasaka, Tokio*

Přesouváme se dál k Východním zahradám Císařského paláce. Vidíme hradní příkop lemovaný sakurami. Jdeme dál podél zahrad a přicházíme k budově budókanu. Pro ty, kteří dělají bojová umění, je to něco jako mekka. Zrovna dneska tam mají vysokoškoláci uvítací ceremonii. Rychle budovu fotíme a pokračujeme dál do zahrad Ninomaru, které jsou otevřeny pro veřejnost. Vstup je zadarmo, dostaneme jenom jakýsi žeton, který se při odchodu vrací, aby zjistili návštěvnost. Obdivujeme obrovské kameny vystupující z vodního příkopu, které jsou sestaveny do příkrých hradeb. Rychle procházíme krásnou zahradu Ninomaru, za kterou se tiše tyčí vysoké administrativní budovy. Všude je kvůli dešti málo lidí a neuvěřitelný klid a ticho. Prý je dobře, že prší, jinak by to všude kolem bylo zaplněné dychtivými Japonci a turisty kvůli kvetoucím stromům. Pokračujeme k mostu Išibaši, který vede k hlavní bráně nepřístupného Císařského paláce (otevřen asi 2x ročně pro veřejnost). Všude kolem je obrovské prostranství a až na jeho okraji hlavní silnice s moderními budovami Tokia. Deštník už dávno nestíhá a promoká mi batoh, boty už jsou úplně promáchané. Něco nám přijde zvláštní, uvědomujeme si, že město nehyzdí nehezké billboardy nebo různé cedule s napisy u každé silnice jako v Česku.

*Prostranství kolem zahrad s administrativními budovami*

Jedeme metrem na jinou zastávku, odkud to bereme pěšky ke kanálu řeky, obklopeném kvetoucími sakurami. Je tam příjemná procházka, fotíme si sakury a sledujeme „dopravní policisty“, kteří korigují jak auta, tak chodce. V Japonsku je ostuda být nezaměstnaný, lidé berou jakoukoli práci. Proto klidně budou stát celý den na dešti a korigovat dopravu nebo pracovat jako naháněč např. před restaurací a celý den vykřikovat lákavá hesla.

Dál se dostáváme do čtvrti Ginza, kde procházíme kolem budovy s věží Seiko, firma, která vyrábí náramkové hodinky. Na poště v přízemí jiné budovy si známky za 10 jenů/ks. Všude jsou výškové budovy.

Objevujeme se ve čtvrti Šindžuku. Naším cílem je budova Metropolitní radnice. Radnice se skládá ze dvou věží (202 metrů), které mají připomínat francouzskou gotickou katedrálu. Architekt Kenzó Tange se možná nechal inspirovat Notre Damme. Je to obrovský komplex; scházíme dolů a v přízemí nastupujeme do výtahu. Před vstupem nám prohlížejí batohy. Vyjíždíme nahoru do 45. patra a kocháme se pohledem na Tokio. Všude, kam dohlédneme, vidíme město.

*Výhled z Metropolitní radnice na Tokio*

*Budova Metropolitní radnice připomínající gotickou francouzskou katedrálu*

Sjíždíme dolů výtahem a přecházíme do budovy naproti, Šindžuku Sumitomo Building, (vstup zadarmo), kde je vevnitř prázdné jádro, takže vidíme skrze okno v přízemí přímo na nebe. Jen kolem tohoto prázdného prostoru jsou kanceláře. Zvenku je vidět, že je tam patro plné zubařů. Opouštíme Šindžuku Sumitomo Building a cestou na Šindžuku Station míjíme napodobeninu pražského orloje, kterých je prý v Japonsku víc. Vystupujeme na Šindžuku Station, které je 1. nejrušnějším nádražím na světě. Za den tudy projde 3,6 milionu lidí. Vycházíme ven, kde nás obklopují budovy se světelnými reklamami. V pozadí jedné budovy je namontovaná hlava godzilly. Všude kolem proudí davy lidí mířících z práce za zábavou a jídlem. Tokio je sterilní, čisté, naškrobené. Lidé nosí oblečení ve stylu business look, tedy elegantní oblečení. Procházíme davy lidí do ulice s robotí restaurací. Větší kýč jsem neviděla. Venku mají dvě ošklivě vypadající robotky, do kterých si můžete sednout a vyfotit se. Všude svítí neony a hraje k tomu chytlavá znělka. Vedle je naháněč a něco křičí. Vstup je 8000 jenů, ale nikdo do té hrůzy nejde. Metrem jedeme zpátky do hotelu a já si fotím spící Japonku v oranžové bundě.

Rozhodneme se vyzkoušet japonské jídlo. V kryté uličce zaplouváme do hospůdky a objednáváme si torijaki. Jsou to produkty z kuřete napichované na špejli a opékané nad ohněm. Výborné, křupavé a je cítit příchuť ohně. K tomu si dáváme pivo (430 jenů + daň). Nápojový lístek a menu je samozřejmě v japonštině. Stačí ukázat a obsluha ví. Problém je v tom, že zase neumí anglicky a na něco se ptají japonsky. Vyrozuměli jsme, že se ptají, jestli chceme sladkou omáčku. Pivo se řekne japonsky „bíru“, nápojový lístek je napsaný naštěstí většinou v katakaně. Ostatní je ve znacích kandži, takže nemám šanci rozeznat o jaké jídlo jde, i když se japonsky už nějaký pátek učím. Tohle v učebnici nenajdete. Jasně, dej to sem. Přinesou set sedmi „špízů“, na každém je opékané kuřecí maso, vnitřnosti, něco jako mleté maso, křepelčí vejce. Problém je s placením, chceme platit zvlášť. „Okandžó, onegaišimas. Becubecude.“ -> „Účet prosím, platíme vzlášť.“ Nakonec se to vyřeší a odcházíme s plnými břichy. Jenom ta cena nám při rozpočítávání nesouhlasila s jídelním lístkem. V Japonsku se totiž platí 8 % daň, takže některé restaurace ji mají započítanou v jídle, některé naopak ne. Tahle ji sice v jídle započítanou neměla, zato byl údaj uveden na meníčku, když se teď zpětně dívám na fotky. Jinak v supermarketech se dívejte na cenu, která je na cenovce vyšší, ta je s daní.

*Sbíhají se vám sliny? Opékané maso torijaki*

DEN 4 (8.4.2016, pátek)

Ráno si balíme kufry a konečně využíváme Rail pasy. Procházíme kolem okénka u turniketů a ukazujeme je zaměstnancům v uniformách. Jen zběžné zkontrolují uvedené datum. Šinkansenem (doslova „Nová páteřní trať“) hikari (270 km/h) přejíždíme do Ósaky. Šinkanseny měří 400 m, mají 16 vagonů, z nichž prvních pět je pro cestující bez rezervace. Celkem uvnitř přepraví asi 1300 lidí. Z levé i z pravé strany jsou vždy 3 sedačky. Je dost místa na sezení, případně na kufr k nohám. Během cesty si můžete zakoupit jídlo a pití. Pro kuřáky jsou kuřárny vždy ve vagonech číslo 3 a 7. Kombinací vlaku a šinkansenu jedeme cca 3 hodiny.

První dojem z třetího největšího města Japonska? Zjišťujeme, že Ósaka není tak sterilní a naškrobená jako Tokio.

Na recepci hotelu si necháváme kufry a frčíme směr Himedži. „Himedži, město asi 55 kilometrů západně od Kóbe, téměř smazaly z povrchu Země bomby za 2. světové války, a je proto nepochybně zázrakem, že se dochoval zdejší veliký hrad. Přezdívaný také hrad Hakuro („bílá volavka“) je hrad díky svým bělostným zdem ze dřeva a ze sádry patrně nejkrásnější japonskou pevností. Dá se k němu snadno dojet za méně než hodinu šinkansenem z Kjóta, Ósáky. Hrad postavili váleční panovníci v roce 1581 na místě bývalé pevnosti ze 14. stol a na začátku 17. stol jej opravil a vylepšil Ikeda Terumasa, zeť šóguna Tokugawy Iejasua. Spolu se střílnami ve zdech, odkud létaly šípy a kulky, a žlaby, jimiž měl téci žhavý olej na útočníky, zůstala tato hrozivá pevnost pozoruhodně nedotčená, protože nikdy nemusela čelit útoku.“ (Japonsko, Velký průvodce, 2008)

Město malé není, má něco kolem 800 000 obyvatel. Popojíždíme městskou (jízdné se platí u řidiče) a potom jdeme k hradnímu komplexu. Nejdříve vidíme hradní příkop s obrovskými naskládanými kameny jako v zahradách Ninomaru v Tokiu. Tady nás čeká nejkrásnější hanami. Dostáváme rozchod – kdo chce, jde s Haničkou do hradu, kdo nechce, ať si třeba projde areál a kochá se kvetoucími sakurami. Všude je spousta lidí, ale pořád je to únosné. Rozhoduju se pro hrad. Hrad je nesmírně fotogenický, musíte ho fotit z každého úhlu. Platíme vstupné (1000 jenů) a procházíme hradními branami. Na každé střeše najdete rybu „šači“, která má chránit budovy proti požáru, jelikož je to vodní tvor. Odevšad máme nádherný výhled na sněhově bílý hrad. Všude kolem jsou sakury a když zavane vítr, snesou se k zemi sakurové okvětní lístky. Působí to křehce, harmonicky.

Před vstupem do hradu si zouváme boty a dáváme do igelitek. Ajej, zrovna dneska jsem si vzala bílé ponožky. Už vidím, jak budou zespoda černé. Hrad má několik pater, do kterých vedou strmé schůdky. Nečekejte honosné interiéry jako na evropských zámcích či hradech. Všechno je strohé, tmavé. Nic zbytečného. Stoupáme do nejvyššího patra, kde je malá šintoistická svatyně. Už dávno jsem si všimla, že Japonci nemají v domech skleněné tabulky. Oni totiž znali jen rýžový papír, který sloužil jako sklo. Byl průsvitný, ale křehký a musel se často vyměňovat. Sklo Japonci poznali díky Britům až v 19. století!! Z úzkých otvorů s tyčemi, dobře, okýnek, je krásný výhled na celé město a park pod hradem.

*Výhled na areál a město z hradního okna*

Vycházíme na nádvoří, už obutí. Je krásné počasí a nebe bez mráčku. Hrad je největší v Japonsku a také se jako jeden z mála dochoval v původním stavu. Na střechách jsme si všímali symbolu chryzantémy, což je symbol japonského císařství. Každý rod měl svůj symbol. Scházíme se v pět hodin se zbytkem grupy a jdeme k nádraží. Máváme turistům podplouvající most, na kterém stojíme. Jsme hladoví a podáváme návrh, že si dáme něco k jídlu ve městě. U nádraží je fast food a nás láká „ebi bágá“ (hamburger s krevetami) za 360 jenů + hranolky a pití. Před nádražím potkáváme menší shromáždění důchodců oblečených ve svítivě žluté s vlajkami. Dávají nám balíček, prý je to kampaň za připoutávání dospělých a dětí v autě.

Ósaka – rychle na hotel a honem na večeři. U nádraží nacházíme malou izakaju, japonskou hospůdku. Shodneme se, že máme chuť na nudle. Na ceduli vidím nápis rámen, koukáme na obrázky a hned máme vybráno. Objednáváme si rámen a pivo. Nejdřív nám donesou zadarmo vodu s ledem. Potom pivo. Následuje miska samotného rámenu. Dál miska rýže, plněné taštičky a nakládaná zelenina. Divíme se, že nám toho tolik přinesli. Příště se musíme líp podívat, všechno je součástí rámenového menu. Cena toho všeho bez piva (290 jenů) je krásných 790 jenů včetně daně. Ani to nemůžeme dojíst, odcházíme zase s plnými žaludky. V hotelu si ještě kupujeme z automatu pití. Automaty na pití jsou v Japonsku na každém rohu. Najdete tam teplé nebo studené nápoje; zelené čaje, čaj s mlékem, limonády, vodu v pet lahvích, kávu nebo alkoholické drinky v plechovkách. Cena za plechovku kafe je 130 jenů, čaj taktéž.

*Plastové napodobeniny reálného menu podávaného v ósacké izakaje*

DEN 5 (9.4.2016, sobota)

Před snídaní si přivstanu a přidávám fotky na facebook. Na recepci jsou vždycky dva pomalé notebooky + tiskárna se skenerem. Wi-fi je zdarma. Nahrávat jde jen jedna fotka po druhé, proto se to vždycky protáhne. Kuchařky otevírají okénko, připraví stolky s jídlem, ukloní se hostům a pozdraví „Ohajó gozaimas!“ Řadíme se za sebou a nabíráme si jídlo. Každého znovu zdraví „Ohajó gozaimas.“ Snídáme onigiri, vídeňské párečky, pečivo, bambusové výhonky. K tomu kafe a hodně mlíček do něj. Samozřejmostí jsou hůlky, kdo ale s nimi neumí, může si říct o vidličku.

Dnes je v plánu Okajama (500 000 obyv.) se zahradou Kórakuen a město Kurašiki.

Z nádraží u hotelu přejíždíme na nádraží Šin-Ósaka (Nová Ósaka), protože odtud vyjíždějí šinkanseny. I jr ukazuje místo Rail passu obrázek od svojí dcerky, personál to trochu zmate, ale hned otočí průhledné desky na druhou stranou a ukazuje rail pas. Děláme si z toho srandu, on ten obrázek nazve „multipas“ a já „taťkapas“.

Vystupujeme v Okajamě, kde hned před budovou nádraží je socha Momotaróa (hrdinou z japonských legend) se psem, opicí a vránou na rameni. Míříme to k zahradě Kórakuen, která je umístěná na ostrůvku. Kórakuen, jedna ze tří nejkrásnějších zahrad v Japonsku. Byla založena roku 1687. Tehdejší daimjó (vládce prefektury), přikázal Tsudovi Nagatadovi začít s výstavbou zahrady. Byla dokončena v roce 1700 a její vzhled až na několik změn zůstal stejný dodnes. Do zahrady vodili důležité hosty a i obyčejní lidé se sem určité dny mohli podívat. V roce 1884 byla zahrada převedena do vlastnictví prefektury Okajama a byla plně otevřena veřejnosti. V roce 1934 ji poničily záplavy a bombardování v roce 1945. Byla znovu navržena podle dochovaných dokumentů z období Edo.

*Jezírko s kapry koi s malinkým ostrůvkem, kde se za stromky krčí malinký čajový domek*

Hned naproti ostrovu se zahradou se tyči Okajamský hrad, který je mnohem menší než Himedži. Je krásné počasí a tak dostáváme rozchod a jdeme si projít zahradu. Platíme vstup (400 JPY), vcházíme dovnitř a ze sakur sněží. Je obrovská. Skládá se z velkého travnatého parku a zákoutí po obvodu. Procházíme trochu ve spěchu. Zabrousíme do zákoutí, míjíme tradiční domky s doškovou střechou, vidíme ženicha a nevěstu v tradičním rouchu, kteří se tam fotí. Směřujeme k voliéře s volavkami. Na batohu se mi pohupuje klíčenka Krtečeka. Fotím si volavku a v tu ránu na mě nějaký starší Japonec: „Kawaii penguin!“ Já na to „Arigató gozaimas.“ Doslova řekl: „Roztomilý tučňák.“ Procházíme do další části zahrady a na výhlídku. Přitom míjíme jezírko s kapry koi. Fotím si manželský pár s hradem v pozadí. Ženich na sobě má černé haori a šedou hakamu. Nevěsta sytě červené kimono s dlouhými rukávy. Oba mají na nohách ponožky tabi a pantofle geta.

*Nevěsta se ženichem v zahradě Korakuen s Okajamským hradem v pozadí*

Vlevo od jezírka rostou zastřižené keříky čajovníku. Dozvěděla jsem se, že čajovník je vlastně odrůda kamélie. V pozadí jsou vidět hory a Okajamský hrad. Takto byly japonské zahrady konstruovány; výhledy jsou udělané schválně, abyste viděli jen to, co máte vidět – to, co zapadá do konceptu zahrady. Při scházení z vyhlídky zakopávám o nášlapný kámen, spíš se bojím o foťák, než o sebe. Druhý objektiv už rozbít nechci. Naštěstí vyrovnávám. Procházíme po cestičce kolem altánku se sedícími Japonkami, kolem rozkvetlých sakur a zajímavě vypadajících palem. Spěcháme k hradu a míjíme bambusový porost a rozkvetlé kamélie. Kamélie prý nebyly nikdy oblíbené jako sakury. To proto, že když jejich květy spadly na zem, bylo slyšet hlasité žuchnutí. A to tak krásně kvetou. Přecházíme most směrem k hradu. Ten je na malém kopečku. Prohlížíme si hradní areál s bránami a jdeme na místo srazu.

*Kvetoucí kamélie před vchodem do zahrady Kórakuen*

Přibližujeme se rychlíkem do města Kurašiki (asi 500 000 obyv). Ve vagonu s námi jedou také dvě japonské školačky. Hanička se s nimi ihned dává do řeči. Zkouší angličtinu, nepochodí, i když jedna z nich prý byla nějakou dobu v Austrálii. Hovoří s nimi plynulou japonštinou, říká jim, že jsme z Česka atd. Holky se stydí, zakrývají si ústa rukou. Potom se postupně jedna z nich rozhovoří a diví se, že jsem vysoká.

Zajímavostí Kurašiki je historická čtvrť Bikan s bývalými bílými sýpkami. Když šógunát převzal kontrolu oblasti asi před 400 lety, založili zde kancelář magistrátu a město a jeho kanál se staly obchodním centrem. Tato národní kulturní památka se táhne podél úzkého kanálu lemovaném vrbami a její historie se datuje do období Edo (1603-1868). Historická čtvrť Bikan přežila přírodní a válčené řádění až dodnes.

*Malebná čtvrť Bikan s vodním kanálem lemovaným vrbami a bývalými bílými sýpkami, Kurašiki*

Dostáváme se do pasáže s obchůdky, procházíme kolem kopečku Tsurugata-jama s klášterem Kanrjúdži, kam se později vydáme. Přicházíme znovu do Bikanu k úzkému vodnímu kanálu, kolem kterého jsou bílé sýpky a vrby. Všude jsou krámky se suvenýry nebo hospůdky (možná přesněji izakaji). Vodní tok překlenuje několik mostů. Nečekejte, že je to nějak velké, tato čtvrť se soustřeďuje jen kolem vodního kanálu. Vcházíme do obchodu s hůlkami. Ceny se pohybují od 500 jenů výše. Hůlky jsou lakované, zdobené perletí nebo jinými vzory. Nevíme, které si máme vybrat. Obcházíme kanál a na druhé straně si na lavičce dáváme oběd. Bentó ze sámošky. Rýže, řasa, suši, obalované a smažené maso nebo ryby.

Ještě zbývá čas, M chce sehnat žabky. Ty jsme viděli cca 5 min odtud v jedné pasáži. I jr chce zase sehnat haori, to pravé s bambulkami. Nacházíme obchod se žabkami geta, M si nemůže vybrat, hlavně proto, že jsou drahé. Jdeme dál, žabky seženeme příště. Sháníme tedy haori a jukaty pro dcerky I jr. Tradiční haori nemůžeme sehnat, neprodávají ho, jen půjčují. Pokračujeme na kopeček Tsurugata-jama s chrámem Kanrjúdži, odkud je výhled na celé město.

*Posvátný a poklidný areál chrámu Kanrjúdži na kopci Tsurugata-jama*

Nikdo tady není! Je to malý areál, kde je všechno namačkané na malé ploše, ale právě to má svoje kouzlo. Poznávám pravé Japonsko. Slyšíme ptačí zpěv, před domkem je malé jezírko. To je ten pravý relax, balzám na duši. Fotíme, nahráváme video a jdeme na místo srazu. To je na mostě v historické čtvrti se sýpkami. Portréťák je rozbitý, takže fotím seťákem na clonu 3.5 holčičku, která pózuje na mostě rodičům v modré jukatě.

*Holčička pózující na mostě ve čtvrti Bikan*

Na blízkém domku si všímám japonské střechy a povědomého symbolu na zakončení, který vypadá jako tři kapky v kruhu. Tenhle symbol jsem už několikrát viděla i jinde. Ptám se Haničky, prý je to symbol harmonie, nekonečného cyklu.

Průvodčí v černé uniformě a v bílých rukavičkách odmává ze zadního vagonu šinkansenu odjezd. Přijíždíme do Ósaky na stanici Ósaka Station. Procházíme podzemním městem Umeda, desítky, ne, stovky obchodů. Na plánu je architektonicky zajímavá Umeda Sky Building (173 m). Dvě budovy, které jsou nahoře spojené lávkami a kruhovou observatoří. Budova vypadá jako dvě lesklé gigantické robotí nohy.

*Prosklenný gigant Umeda Sky Building v Ósace*

Pod nádražím je obrovské schodiště, po kterém protéká voda. Relaxační zóna pro uspěchanou moderní dobu. Procházíme podchodem pod rušnou hlavní silnicí a vyjíždíme výtahem nahoru v Umeda Sky Building (800 jenů), naštěstí nejsou žádné fronty. Shora je krásný výhled na celou Ósaku, slunce klidně zapadá za daleký obzor. V Japonsku si můžete všimnout mnoha svatebních salonů, které půjčují šaty v západním stylu. Svatby v západním stylu jsou velice populární a oblíbené a také mnohem levnější než tradiční svatby v šintoistické svatyni. Nahoře na kruhové observatoři potkáváme pár – ženu v krásných červených šatech a muže ve fraku. Fotí si je všichni, dokonce s sebou mají profesionálního fotografa. Scházíme o úroveň níž, kde je plot a na něm uzamčené zámky lásky. Oknem shlížíme na dva tubusy, kterými jsme se eskalátory dostali na střechu budovy.

Vlakem přejíždíme k zastávce u hotelu a rozhodujeme se, kam půjdeme na večeři. Zacházíme do izakaji, která má hned u vchodu automat. O tomhle jsem jen slyšela. No co, za zkoušku to stojí. Vhazujeme mince a vybíráme si jídlo na obrazovce. Vyleze lístek. Přiběhne číšník a ptá se na rýži. Nechápu, tady přece rýži podávají ke všemu. Říkáme, že si ji k tonkatsu dáme.Házej to sem, šéfe. Je to smažený řízek (tonkatsu), pod ním nakrájené zelí a rýže. Zalité omáčkou podobnou tekutému kečupu. K tomu miska polévky. Dohromady 550 jenů, bez daně. Dostáváme zadarmo vodu s ledem. Pivo prý nemají. Levnější restaurace se v Japonsku většinou specializují na jeden druh jídla, tady to bylo například na řízky tonkatsu.

DEN 6 (10.4.2016, neděle)

„Po tisíce let bylo Kjóto hlavním kulturním a náboženským centrem japonské civilizace, sídlem jeho velmi vážených císařů od období Heian (konec 8. století) až do reforem Meidži na konci 19. století. Původně se sem císařští vládci přemístili, aby unikli rostoucí moci buddhistických autorit v Naře. V novém sídle bylo dokonce budování buddhistických chrámů krátce zakázáno, dnes je paradoxně město vyhlášené právě zdejšími chrámy.

Kjóto znamená „hlavní město“. Původně však neslo název Heiankjó (hlavní město míru), a to v době zlaté Heianské éry mezi 8. a 12. stoletím. V této době Kjóto kulturně vzkvétalo. To se změnilo v období Válčících států (1467 – 1603), které vyvrcholilo boji, během nichž byla téměř polovina města zničena.

V mnoha ohledech se město nikdy nevzpamatovalo z toho, že vláda byla na počátku 17. století přesunuta do Eda (dnešní Tokio), navíc se v roce 1868 rozhodl přesídlit do Eda i císař Meidži, a oficiálně je tak prohlásit za hlavní město Japonska. Kjóto i přesto zůstalo centrem kulturních akcí a národního architektonického dědictví.“ (Japonsko: Inspirace na cesty, 2013)

Městskou v Kjótu popojíždíme k paláci Nidžó. Cesta autobusem trvá hrozně dlouho kvůli dopravě. Zajímavostí v japonské hromadné dopravě je, mimo jiné: řidičova uniforma, bílá rouška na ústech a bílé rukavičky, ale hlavně mikrofon, který mají u pusy. Většinou ani nemají nahrané hlášení stanic jako u nás. Prostě jsou celou dobu „online“ a vy tak slyšíte všechno, co komu říkají. „Dobrý den, 1 dospělý, 220 jenů prosím. 500 jenů, nazpátek 280, prosím. Tady máte. Buďte při vystupování opatrní. Příští stanice je…“ Někdy si říkáte, že si mluví sám pro sebe.

Platíme vstupné a procházíme vstupní branou zakrytou neprůhlednou fólií. Je totiž v rekonstrukci. I jr mi ukazuje mapu s obchůdky pro budó v Kjótu. Je ale neděle, nikde nebudou mít otevřeno. Snaží se zpracovat Haničku, mohla by jet s ním, nebo mu aspoň ukázat cestu k Tózando v Tokiu.

Nejdříve procházíme kolem zdí paláce a pak branou s krásnými dřevořezbami. Na tmavé hnědé se vyjímají zlaté vzory. Palác Nidžó si nechal roku 1603 vystavět šógun Tokugawa Iejasu. Všude vidíme znak císařství chryzantému a rodový znak slézovou růži. Vstupujeme dovnitř, zouváme se a boty necháváme v botníku. Uvnitř se nesmí fotit. Interiéry jsou strohé jako na Himedži. Všude jsou posuvné dveře vyplněné rýžovým papírem. Na zdech jsou umístěna varování, abyste se batohem neotírali o tenké membrány rýžového papíru, který by se tak mohl protrhnout. Pod nohama nám skřípe skřívánčí podlaha. Dříve to bylo ochranné opatření před vetřelci, kteří by se chtěli vplížit do paláce a zabít šóguna. Díky speciální mechanice pod podlahou nemohli nikdy projít potichu. Skřípání zrovna jako skřivan nezní, ale k ptačím zvukům to má blízko.

*V komplexu Nidžó se za bránou skrývá palác Ninomaru*

Vcházíme do zahrad, dál přes most klenoucí se nad příkopem s vodou a vysokými strmými hradbami. Nahoře je vyhlídka; vytahujeme oběd a baštíme. Seběhneme dolů, vycházíme z hradeb do parku s vrbovými sakurami, poblíž je zakomponovaná budova s toaletami. V Japonsku jsou toalety zadarmo, nic tedy neplatíte. Jsou i dva typy záchodů – ty v západním stylu a ty v japonském stylu, turecké záchody. Může se i stát, že přijdete na WC se všemi vymoženostmi a dokonce z vestavěného repráčku v kabince hraje zvuková smyčka splachované vody. To abyste při vykonávání potřeby nerušili ostatní.

Hanička nám vždy řekne, kolik zastávek pojedeme a na které stanici vystupujeme. Nastupujeme do osobáku, na třetí stanici máme vystoupit. Jsme rozptýleni ve dvou vagónech. Naproti mě a M sedí dva pánové ze zájezdu. Do vlaku se nahrne kupa lidí. Začínáme být nervózní, skrze zeď cestujících nevidíme nikoho jiného z naší skupiny. Vystupujeme na další stanici. Další od nás vystupujou taky, máme ale divný pocit. Všech 16 nás stojí na nástupišti. Vlak odjíždí a my vidíme uvnitř sedět odjíždějící Haničku. Ouha, vystoupili jsme o jednu zastávku dřív. Dáváme jí vědět, že všichni přijedeme příštím vlakem. Někteří hledají viníka, další si z toho včetně mě dělají legraci. Vlakem jedeme na další zastávku, je to taky konečná, takže nic nemůžeme přejet. Děláme si z Haničky srandu, že už s námi nechce jezdit. Prý se jí nikdy nestalo, že by ztratila 99 % zájezdu.

Pěšky se od vlaku dostáváme k chrámu Daigódži, další památce UNESCO. „Chrám byl založen v polovině devátého století, patří sektě Šingon a oblíbili si jej příslušníci hnutí Šugendó, přísné formy buddhistické askeze. Je zde více než 70 staveb a doprovodných chrámů a celé území se dělí na Šimo (Dolní) Daigo a Kami (Horní) Daigo, oddělené příkrou stezkou dlouhou asi 3 kilometry. Návštěva obou oblastí je příjemnou, ale náročnou túrou. Zásadní výjimku tvoří pětipodlažní pagoda, postavená v roce 951. Nejde jen o nejstarší stavbu v Kjótu, ale nejstarší svého druhu v celém Japonsku.“ (Japonsko, Velký průvodce;2008)

Zde se koná průvod Taiko hanami gjoretsu. Vidíme procházet ženy v krásných jukatách s obi kolem pasu. Přišli jsme asi hodinu před začátkem průvodu. Zabíráme místa hned u oddělovacího lana. Opravdu se nám to vyplatí, na průvod se přichází podívat stovky lidí. Akci řídí lidé v uniformách, nevím, jestli je mezi nimi policie. Vše začíná. Přicházejí holčičky v modrém kimonu, s placatými slaměnými kloboučky na hlavě a sakurovými větvičkami. Postupují a při hlasité retro hudbě předvádějí nacvičené pohyby. Po nich přichází další průvod, samurajové, hudební předvoj, nyní v historických kostýmech ze 16. století. Na nosítkách nese banda mužů Tojotomi Hidejošiho, jednoho ze tří sjednotitelů Japonska, který chce obdivovat krásy hanami, rozkvetlých sakur. Průvod končí dál v areálu za velkou dřevěnou bránou střeženou dvěma hlídači z buddhistické mytologie, lidé se rozcházejí. Chci vyfotit tuto velkou dřevěnou bránu vedoucí do areálu chrámu, ale přes davy lidí je to nemožné. Míříme opačným směrem než ostatní. Míjíme vysoké bílé zdí s tmavými střešními taškami, které se oplétají kolem celého areálu a vstupujeme do malé zahrady s ještě menším buddhistickým chrámem. Uvnitř sedí mnich, u hořícího ohně rychle odříkává sútru. Rozhodneme se jít jako ostatní nahoru k hlavní síni Kondó, prý je tam pětipatrová pagoda. Procházíme kolem Kondó, kde je usazen celý průvod včetně Tojotomi Hidejošiho a stojících fotících turistů. Zahýbáme doleva a objevujeme se u dřevěné pětipatrové pagody. Všude kolem jsou lesy, krásně se zde dýchá. Jdeme se podívat na představení tance gagaku. Muž v oranžovém kostýmu s maskou předvádí nám neznámý styl tance. Ještě zbývá čas si projít prostranství nahoře. Míjíme další menší budovy/chrámy a narazíme na kamenné sošky džizó. Lidé jim dávají jako dary do klína drobné mince. Cesta vede ještě nahoru, areál musí být obrovský. Jdeme na místo srazu. Tam si rozděláváme oběd a zjišťujeme, že vedle nás sedí Češi z jiného zájezdu. Prý jsou z Děčína a dnes odlétají. Jaká náhoda.

*Holčička v průvodu Taiko hanami gjoretsu*

*Tojotomi Hidejoši na nosítkách se svojí družinou prochází k budově hale Kondó*

*Pětipatrová nejstarší pagoda v Japonsku*

Přeplněnou městskou s mluvícím řidičem přijíždíme na Kjótské nádraží. “Cugi wa Kjóto eki, Kjóto eki desu…” Úchvatná stavba, obrovská, sklo, železobeton. Kam se hrabe hlavní nádraží v Praze. Je od stejného architekta, který postavil Umeda Sky Building. Po několika eskalátorech se vydáváme až nahoru. Nádraží opravdu stojí za navštívení.

*Po eskalátorech se dá vyjet až na střechu budovy*

Navečer nás ale čeká kulturní program ve čtvrti Gion. Cestou potkáváme paní s čivavou v růžovém oblečku, která jí dřepí na rameni. Gion je zachovalá čtvrť s bary, restauracemi, kde ještě můžete zahlédnout maiko (učednice na gejšu) nebo geiko (gejša). Kjóto nebylo za druhé světové vybombardováno, ano, díky Američanům a japanologům, kteří si prosadili zachování klenotů v Kjótu. Všude vidíme krásné Japonky v barevných jukatách a s načesanými vlasy. Naše nadšení opadne, když zjistíme, že to jsou jen převlečené korejské nebo čínské turistky. Japonky se prý takhle před turisty nepromenádují, jsou prostě stydlivé. V rychlosti se mi podaří aspoň vyfotit dvě geiko (?), které snad už Japonky jsou.

Vcházíme do divadla, před námi je ve frontě asi 30 lidí. Chceme místa v první řadě kvůli fotkám. Divadlo je prý velké a místa v prvních řadách prý učitě zabereme (nejsou žádné rezervace). Taky že ano, platíme vstupné (3150 JPY) a sedáme si přímo před oponu. Nejdříve nám zahrají na koto (japonský strunný nástroj), potom předvedou kado (aranžování rostlin), do toho se v pravé části mimo pódium odehrává čajový obřad (čadó). Na ten uvaděčka vybrala dva dobrovolníky, pohotový pán z naší skupiny se přihlásí a dostává se mezi vyvolené. My však sledujeme, co se odehrává na jevišti před námi. Teď přišla na řadu veselohra tří japonců ve stylu džidaigeki kjogen, z období Edo. Děj se točí kolem majitele nálevny, který sváže své dva sluhy, aby mu nevypili sake, zatímco on půjde na pochůzky. Spoutá je provazy. I přesto se jim podaří vypítí sake a když přijde zpět, v omamném stavu opilosti ho v odrazu v misce s lihovinou nepoznají. Pán je ztříská, protože mu vypili zásoby. Dostávají z pout a utíkají. Následuje ukázka dvorního tance gagaku, který jsme viděli odpoledne u Daigódži. Malý orchestr hraje na píšťaly a herec tancuje. Má stejný oranžový kostým a masku na obličeji. Jako předposlední je na řadě krásná maiko s tancem kjomai (kjótský taneční styl) která se ladně pohybuje ve stylu hudby. Poslední je specialita, která je zapsaná i na seznamu UNESCO. Je to loutkové divadlo bunraku. Jedná se o to, že jednu velkou loutku nosí a ovládají tři muži. Hra má příběh: dívka chce vidět svého milého, který je za branami města. Jediná možnost, jak ho vidět, ale pod trestem smrti, je zazvonit na poplašný zvon. Vylézá na věž ke zvonu a zazvoní; falešný poplach kvůli ohni, přičemž se otevírají brány města. Dívčin čin je však prokouknut a ona je odsouzena k trestu smrti. Herec, který není zakrytý, vypráví příběh (v japonštině). Ostatní dva mají zakryté obličeje černou kápí. Jeden herec ovládá hlavu a výrazy, další ruce a třetí nohy. V jednu chvíli se mi zdálo, že během přesouvání se herců s loutkou a zuřivým škubáním jejího těla, jí vytrhli levou ruku. Zkušený loutkař/nosič ji však hbitě zastrčil zpátky. I přesto bylo celé představení zajímavé a 50 minut uběhlo jako voda.

Z Kjóta míříme bílou sakurou do Ósaky, třetího největšího města v Japonsku. I jr ukazuje u turniketů zase taťka pas a personál se jen usmívá. Zdraví nás a klanějí se. Dělám to samé. Dneska máme chuť na něco smaženého bez rýže. Jdeme do restaurace u hotelu. Z jídelního lístku rozluštím, že to budou obalované smažené krevety. Těšíme se, co všechno přinesou na stůl. Před jídlem nám donesou vlhkou bílou žinku na umytí rukou. Dostáváme jídlo. Moc se nám to nezdá, podle názvu to není to, co jsme si objednali. Ptáme se obsluhy, naštěstí umí anglicky! Prý to, co jsme chtěli, nemají. Pouštíme se do hrstky smažených krevet. Jsou dobré, ale je jich opravdu málo. Ale i tak to na zasycení stačí. K tomu nám přinesli ještě prázdný talířek. Předtím jsme byli zvyklí, že k tomu bude ještě nějaká příloha. Nebyla. Za to, že se spletli, dostáváme slevu 100 jenů.

DEN 7 (11.4.2016, pondělí)

I jr, jak jsem zmiňovala, je jediný kuřák na zájezdu. Vždycky mě fascinovalo, jak si ubalil cigaretu a šel si zakouřit na označená místa, kolikrát mezi Japonce. Jako kuřák tam tak trochu trpěl, nesmíte totiž kouřit všude, na to máte vyhrazená místa. Tak například ráno, když jsme čekali na vlak do Kjóta, si šel zakouřit do kuřácké budky na nádraží. Prý si tam našel japonské kamarády. Nikde na zemi neuvidíte pohozené cigaretové nedopalky.

Přijedeme lokálkou ke svatyni Fušimi Inari. „V celé zemi je přibližně 40 000 šintoistických svatyní zasvěcených božstvu Inari a tato, která byla údajně založena na začátku 8. st., je nejdůležitější ze všech. Svatyně stojí na hoře Inari a její území pokrývá velkou plochu, kde jsou další svatyně zasvěcené jiným božstvům. Cestou nahoru budete procházet pod spoustou červených bran torii, které svatyni věnovali oddaní věřící. Totéž platí pro stovky kamenných soch sedících lišek, rozesetých po krajině. Podle této víry je liška poslem božstva Inari, které je pánem bohatství a dobré úrody. Na Nový rok se zde statisíce lidí modlí za úspěch ve svých firmách. Liška má také pověst, že umí očarovat člověka a proto se pověrčiví lidé raději neodvažují potulovat okolo svatyní Inarii po setmění.“ (Japonsko, Velký průvodce; 2008)

*Pohled na nástupiště s projíždějícím vlakem v Ósace*

Před vstupem do posvátného prostoru svatyně (ty jsou vždy šintoistické) se zastavujeme u černé lišky. Liška má na ocasu zlatý klenot, perlu, a v tlamě svírá nějaký předmět. Rozchod máme asi jen na hodinu. Se zklamáním z nedostatku času na projití celého areálu se vydáváme s M nahoru k známým branám torii, kterých tu jsou tisíce a na které jsem se hrozně těšila. Zklamání překonává ještě větší zklamání, při zjištění, že areál je úplně narvaný turisty a školními zájezdy. Noční můra pro fotografa. Školáci mají s sebou pracovní sešity, musí plnit různé úkoly nebo se ptát gaidžinů na otázky, odkud jsou, jak se jmenují, jak se jim libí v Japonsku. Nejdeme vpravo jako ostatní, ale zahýbáme vlevo, kde je klid. Kráčíme kolem kamenných lamp a červeného mostu. Nahoře vidíme červenou alej torii. Procházíme tou klidnější částí a vycházíme v nevelkém areálu, kde prodávají suvenýry a omamori. Omamori jsou ochranné talismany, které prodávají ve svatyních kněžky miko. Nosí bílé gi a červenou hakamu. Nesmějí se fotit. Talismany v podobě barevných sáčků jsou pro řidiče, které chrání na cestách, pro štěstí, radost, zdraví rodiny, úspěch při zkouškách ve škole. Hrneme se davem dolů k suvenýrům. Kupuju dřevěnou panenku kokeši, přívěsky, záložky do knížky, pohledy, obrázek. Jdeme k místu setkání. Je tady malý supermarket, kupujeme si něco na zub. Většinou narazíte na 7 Eleven nebo Family Mart.

*Brány torii tvořící jeden dlouhý průchod*

Chce se mi smrkat, nenápadně si otírám nos, v nejhorším případě smrkám do kapesníku s hlavou v batohu. 😀 Respektuju jejich způsoby. Japncům přijde nechutné smrkání Zápaďáků do kapesníků a následovné zastrčení oslizlého kapesníku zpět do kapsy. Oni buď popotahují, velmi hlasitě, málokdy si otřou nos do rukávu. Jiný kraj, jiný mrav.

Hodinu jedeme rychlíkem do Nary, kde na nás čeká obří chrám Tódaidži. Jedeme městskou k areálu se stovkami jelínků šika. Tolik krotkých jelínků dohromady vidím poprvé v životě. Jakmile nás spatři, přibíhají. Když spatří něco k jídlu, přiběhne hned celá smečka. Prý jich tu je několik stovek a pro jejich mlsné jazýčky místní prodávají kulaté sušenky. Někteří turisté si to prý mylně vykládají a kupují si je pro sebe jako suvenýr. Šika se nechávají pohladit, mají roztomilé čumáčky a velké korálkové oči. Fouká studený vítr, chce to bundu. Hned vedle je areál s buddhistickým chrámem Tódaidži, největší dřevěnou stavbou na světě. Chrám prý kdysi býval ještě o dvě třetiny větší! Neumím si to představit, už teď má takových 50 metrů na výšku. Lidé jsou proti němu jako mravenci.

„Chrám Tódaidži na severozápadním okraji Narského parku, se proslavil velkou bronzovou sochou Buddhy – Daibucu. Císař Šómu (701-758) postavil chrám (dokončen byl v roce 752) jako příbytek kolosální bronzové sochy Buddhy Vairóčana, kterou nařídil vytvořit. Požáry a přírodní katastrofy způsobily, že většina staveb na chrámovém území jsou reprodukce ze 16. a 17. století, v první řadě Síň velkého Buddhy, naposledy přestavěná v roce 1708. Měří na šířku 57 metrů, její délka činí 50 metrů a sahá do výše 48 metrů. I když je menší než předchozí síň, jde stále o jednu z největších dřevěných prostor na světě, což bylo nutné, aby se do ní vešla největší bronzová socha na světě, Daibucu.

Během 1200 let historie sochy Daibucu ji mnohokrát poničil požár a dvakrát ztratila hlavu během zemětřesení. Sedící kolos váží 550 tun, ze svého piedestalu se tyčí do výše 16 metrů.

Veliký pilíř napravo od sochy údajně otevírá cestu k osvícení těm, kdo jsou schopni se protáhnout dírou v jeho základně.“ (Japonsko: Velký průvodce, 2008)

Ještě než vstoupíme k chrámu, míjíme ceduli s varováním proti jelínkům. Můžou kopat, kousat, drcnout do vás, krást věci. Jelínci jsou totiž v šintó považováni za posly bohů, proto jsou místa, kde volně pobíhají a lidé je mohou krmit. Před chrámem zapalujeme vonné tyčinky za naše rodiny. Kouř z nich se rozplývá ve větru. Uvnitř dřevěné stavby sedí na trůnu obří daibutsu (Velký Buddha) a u něj na každé straně zlatá socha Kannon. Udivuje nás, jak mohli něco takového postavit, zvlášť, jak mohli odlít tak obří sochu (16 metrů). Obcházíme je a jdeme směrem k mohutnému dřevěnému sloupu. V něm je vyřezaný otvor. Když jím prolezete, prolezete nosní dírkou Velkého Buddhy. I jr překonává strach ze stísněných prostor a prolézá dírou. Zvládl to, nezasekl se. Od Haničky jsme slyšeli příběh o pánovi z Česka, který se tam zasekl a nemohl ven. Nakonec ho vytáhli. Působivá dřevěná stavba s obří bronzovou sochou za návštěvu určitě stojí.

*Chrám Tódaidži v Naře je největší dřevěnou stavbou světa*

Vpravo je kolosální 16metrový bronzový Daibutsu - největší na světě — *Vpravo je kolosální 16metrový bronzový Daibutsu – největší na světě*

*Američanka prolézající skrze díru ve sloupu ve velikosti Buddhovy nosní dírky*

Přecházíme k chrámu nad Tódaidži, Otaimatsu, který je na kopci. Je to divné, v dohledu je jen pár lidí. To se však ihned změní; předchází nás školní zájezd. Pod chrámem si vyfotím celou třídu. Jdeme nahoru na terasu. Všude jsou kamenné lampy a zelené stromy. Ptám se Haničky na opuštěný zábavní park. Nikdy o něm neslyšela, ale všimla si v pozadí horské dráhy. Ano, to bude on, vždycky se divila, co to tam je.

Zahrada Isuien. Konečně další japonská zahrada. Je nádherná. Mnohem menší než Korakuen, ale určitě hezčí. Našlapujeme po úzkých cestičkách vyskládaných nášlapnými kameny. Přicházíme na tajemství mechových zahrad – vidíme zahradníka, který má vysekaný koberec mechu a sází ho do země u cesty. Všude jsou zelené stromy a keře, hlavně různé druhy kvetoucích azalek a javory momidži. Procházíme kolem dřevěného domu s posuvnými dveřmi na verandě. Musí tam být krásné posezení např. při snídani. Zapomněla jsem zmínit, že vstup pro gaidžiny, ehm, cizince je zadarmo. Vycházíme z Isuien a I jr si lehá na sluníčko. Hraje žebravého Čecha, který nemá peníze na bógu. Neboj, ještě to nevíš, ale vše dopadne dobře. 🙂 I mě by zajímalo, jak to v takovém Tózandó vypadá. Domlouvá se s Haničkou, že tam zajedou poslední den zájezdu, tj v pondělí 19.4.

*Isuien je především mechová zahrada s azalkami a javory momidži*

Na dohled se tyčí druhá nejvyšší pagoda v Japonsku (50 m). Nacházíme se v areálu chrámu Kófukudži. „Chrám byl založen v roce 669 ženou Fudživary Kamatariho, předchůdce rodu, který vládl Kjótu v éře Heian. Na současné místo byl přesunut, když se v roce 710 Nara stala hlavním městem. Šógun Minamoto Joritomo se po porážce rodu Tairů pustil do obnovy chrámu Kófukudži, který během bojů shořel. Většinu staveb zničil znovu požár v roce 1717. Pětipodlažní pagoda a Východní zlatá síň pocházejí z počátku 15. století.“ (Japonsko: Velký průvoce, 2008)

*Areál chrámu Kófukudži – vpravo 2. nejvyšší pagoda v Japonsku*

*Schodiště vedoucí k hlavní nákupní třídě*

Areál chrámu už není tak hezky umístěn jako předešlé památky. Je na rovném prostranství obklopeném moderním městem, chybí jakákoli zeleň. K vidění toho tady moc není. Členové z naší skupiny si dávají razítko Nary do zápisníků. Scházíme po schodech dolů k hlavní ulici, kde máme rozchod. Procházíme krámky. Mně kručí v břiše, kupuju si takojaki. Takojaki jsou kuličky z těsta a chobotniček upečené ve formičkách. Beru si 10 ks s sebou zabalených v krabičce. Cena 300 nebo 400 jenů, už nevím. Specialitou města Nary jsou kaligrafické potřeby, jen na hlavní ulici je obchůdků s nimi několik.

Jsme zpět v Ósace, tentokrát ve čtvrti Dotonbori. Dostáváme rozchod hodinu a půl. Procházíme skrze nekonečné davy proudících lidí, nekončící nákupní pasáží. Nějak nevíme, co s časem, otáčíme a procházíme na druhou stranu. Nestíháme jídlo v restauraci, takže se rozhodneme na menší průzkum. Vcházíme do asi 4patrové herny. Dole je pačinko. V druhém patře video hry, třetí a čtvrté nějaké foto budky. I st se chce vyfotit u jedné z budek. Ostraha říká, že ne. Jdeme pryč. O kousek dál nám objednávám kafe. Nápoje jsou napsané v angličtině, ale obsluha neumí. Nevadí, rozumí mi.

Pijeme kafe na Ebisu bridge. Setmělo se a všude kolem nás září neonové reklamy včetně běžce s nápisem „Guriko“, tzv. Glico Man. Je to známé místo pro dávání si srazů, něco jako „sejdeme se u koně“. Nás zaujalo jakési ruské kolo zabudované do jednoho obchodního domu.

Kanál ve čtvrti Dotonbori — *Vodní kanál ve čtvrti Dotonbori*

DEN 8 (12.4.2016, úterý)

Znovu se dostáváme do Kjóta z Ósaky. Na Kjótském nádraží si v úschovně necháváme kufry. Tentokrát městskou k Zlatému pavilonu (Kinkakudži).

„Šógun Ašikaga Jošimicu (1358 – 1408) získal šlechtický dům a monumentálním způsobem jej přetvořil na nádherné sídlo, určené pro svůj odpočinek – tak vznikl Zlatý pavilón (1397). Podle jeho přání bylo toto sídlo po jeho smrti přetvořeno na chrám. Zlatý pavilón přečkal války Ónin, ale v roce 1950 padl za oběť žháři, šílenému mnichovi. Současná stavba byla postavena v roce 1955 a jedná se údajně o přesnou kopii.“ (Japonsko, Velký průvodce;2008)

Jímá mě nechuť při zjištění, že jsou všude zase davy turistů a školáků. Na prohlídku máme 40 minut. Suneme se po cestičce hlemýždím tempem. Jsem ráda, že nacházím místo na focení pavilonu. Obcházíme ho a za chvíli vycházíme u místa, odkud jsme do areálu přišli. Je to tam opravdu malé a přeplněné. Vzpomínám si na fotky z různých publikací a internetu, kde to vypadá, že nikde není ani noha. Realita je krutá.

Takhle vypadá realita... — *Takhle vypadá realita…*

*Všudepřítomné automaty na pití, tzv. vending machines*

Autobusem přes celé město a kousek pěšky k známému chrámu Rjóandži.

„Chrám Rjóandži (Chrám pokojného draka), jenž se nalézá asi 1 kilometr jihozápadně od Zlatého pavilónu, je významným chrámem zenové sekty Rinzai. Byl založen v roce 1473 a světovou proslulost si získal díky kamenné zahradě, obvykle přisuzované Sóamimu. Zahradu tvoří zdí obehnaný obdélník o velikosti tenisového kurtu a výhled na ni nabízí terasa u chrámové budovy. Skládá se z 15 kamenů různé velikosti stojících uprostřed moře vytvořeného bílým upraveným štěrkem. Nikde nedosáhl minimalismus takové vytříbenosti jako v Japonsku před 500 lety; myšlenka napodobovat ostrovy v oceánu se stala předzvěstí moderního koncepčního umění a byla rovněž ceněna proto, že pomáhala při rozjímání.“ (Japonsko:Velký průvodce, 2008)

Zutí vcházíme do chrámu se světově známou zenovou štěrkovou zahradou ve stylu kare-sansui. V ní je zasazených 15 kamenů, z nichž je vidět, když si sednete na verandu, jen 14. Zahrada například znázorňuje moře (uhrabaný štěrk) a ostrovy (vyčnívající kameny). Tady se smí fotit, na pozorování není bohužel čas, mířím totiž k nádržce tsukubai s vodou pro očištění se před vstupem do čajového domku. Každý by ji přehlédnul, je hodně nenápadná, ale nese v sobě velký význam. Je postavená pod úrovní chrámu, takže každý, kdo se chtěl očistit, se k ní musel sklonit. Nádržka na vodu je ve tvaru čínské mince s čtvercovým otvorem na vodu znázorňujícím znak pro ústa. U každé strany čtverce jsou čtyři znaky. Samy o sobě nemají význam, ale když k nim přiřadíte jako radikál čtverec „kuči“, dostanete poučku zenového buddhismu. „Ware, tada, taru, širu.“ V překladu něco jako: „Znám jen uspokojení.“

*Kamenná zahrada ve stylu kare-sansui v chrámu Rjóandži*

*Nádržka na vodu tsukubai, která v sobě nese moudrost zenového buddhismu*

Procházíme areálem chrámu. Zahrady jsou nádherné, udržované, svěže zelené, kvetoucí. Většinou vidíme mechovou pokrývku. Na obloze se vznáší vzducholoď. Při odchodu z chrámu dostáváme od laskavé prodavačky ze stánku kalíšky s čajem. Není to ledajaký čaj, je totiž slaný. Jmenuje se „kójóča“, je cítit chuť moře a zároveň plodů ume, po kterých voní. Směs je rozdrcena na jemňoučký prášek, který se rozpustí v horké vodě. Kupuju dva sáčky domů. Objevujeme se znovu ve čtvrti Gion u svatyně Jasaka. Už dlouho chci vyfotit žebravého mnicha, ale nikde jsem ho neviděla. Vycházím schody a I jr mě upozorňuje, že jeden stojí u schodů. Jak jsem si ho mohla nevšimnout? Jedna rychlá fotka a jdu dál.

Přes svatyni proplouváme starobylými uličkami přeplněnými turisty. Úspěšně zdoláváme Dvouletý a Tříletý svah (když zakopnete na dvouletém, budete mít dva roky smůly. Když na tříletém, tři roky). Kam se to vlastně mezi davy prodíráme? Ke chrámu Kijomizudera.

„Kijomizudera stojí na úpatí hory Higašijama. Chrám byl založen roku 798 a je zasvěcen buddhistické bohyni Kannon s 11 tvářemi. Současné budovy nechal postavit v roce 1633 šógun Tokugawa Iemicu. Hlavní síň je národním pokladem a krčí se vynalézavě na skalisku na masivní konstrukci, kterou tvoří 139 obrovských dřevěných trámů.“ (Japonsko, Velký průvodce, 2008)

Kašleme na vstup do Hlavní síně, vydáváme se vlevo pod areál směrem dolů. Udělali jsme dobře. Jen hrstka zbloudilých lidí. Ihned nám do oka padne malý kopeček posetý asi stovkou sošek džizó (podrobné vysvětlení také u chrámu Daigódži na Mijadžimě). Všichni mají bryndáčky. Džizó jsou totiž ochránci nenarozených nebo mrtvých dětí. Ten, kdo přijde o dítě, navlékne sošce bryndáček nebo čepičku. Je to krásné, respekt vzbuzující a zároveň roztomilé pozorovat tiše sedící sošky s bryndáčky. Zase potkáváme převlečené Číňanky v jukatách. Už si je ani nefotíme.

*Tradiční domky focené z Tříletého svahu*

Kopeček se soškami džizó - rodiče, kteří přišli o dítě, jim oblékají bryndáčky — *Kopeček se soškami džizó – rodiče, kteří přišli o dítě, jim oblékají bryndáčky*

V 17:20 nám odjíždí rychlovlak Sakura (300 km/h) do Hirošimy. Jdeme do vozů bez rezervace míst (1. – 5. vagón). Kufr si strčím před nohy, sedáme si hned ke stěně, kde si nabíjím baterku do foťáku. Přichází průvodčí, ukloní se a něco prohlásí. Kontroluje jízdenky, Rail pasy. Jízda je pohodlná, po prochozeném dni na chvíli usínáme.

Vítá nás noční Hirošima. Všude je klid, není to vůbec uspěchané město jako Tokio nebo Ósaka. Čekáme na semafor a buď slyšíme při zelené „kuku, kuku,“ nebo jen krátké zapískání v intervalu vteřiny. Prostě říkáme, že semafor kuká a vždy, když na kukání přecházíme, kukám s ním.

Na recepci dostáváme každý svoji kartu na pokoj. Aspoň jeden z dvojice má na kartě svoji fotku. Hodím kufr na pokoj a obratem jedu výtahem na recepci, protože jdeme se skoro celou skupinou na jídlo, okonomijaki. V protějším domě vyjíždíme výtahem do 5. patra, kde jsou otevřené izakaja. Sedáme si k pultu k jedné z nich. Kuchař si mne ruce, protože mu přišlo 16 českých hladovců. Začíná představení. Nejdřív nalije a rozetře těsto na plotnu. Potom přidá nastrouhané zelí. Pak další placka, nudle, zelí, plátek slaniny, olej, volské oko a podle objednávky např. mořské plody navrch. Fotím, natáčím. Každý dostane malý talířek se škrabkou a hůlkami. Každý má svoji porci před sebou. Je to opravdu výborné. Platím asi 1300 jeníků.

*Kuchař v izakaje připravující okonomijaki*

*Takto vypadá výsledek – podle přání zákazníka obsahuje jiné ingredience*

Večer dávám fotky na fb a píšu mamce mail k narozeninám. Přicházím na to, že je lepší vyjmout paměťovku a dát ji do noťasu, než přetahovat fotky přes kabel a znovu a znovu hledat cestu ke složce s fotkami. Dávám pivko z automatu s Hradečáky a jako obvykle kecáme asi do půl jedenácté.

Den 9 (13.4.2016, středa)

Na mapě se to nezdá, ale ostrov Mijadžima je 30 km vlakem od Hirošimy. Cesta trvá půl hodiny. Obvod samotného ostrovu je 30 km. Všude vyčnívají zalesněné hory, nejvyšší z nich je hora Misen, na kterou prý půjdeme/vyjedeme lanovkou.

*Část hornatého ostrova Mijadžima u Hirošimy*

Naloďujeme se na trajekt (provozován společností JR). Rail pasy ukazujeme až při výstupu na ostrově. Máme krásné počasí. Procházíme se po promenádě kolem obchůdků, a restaurací, potom kolem kamenných luceren a procházíme kamennou torii. Konečně, je to tady. Jeden ze symbolů Japonska. Oranžová brána torii, nebo-li plovoucí torii. Záleží na tom, jestli je příliv, nebo odliv. Fotíme si ji, nebo sebe a ji v pozadí. Hned vlevo ja svatyně Icukušima, která je tak posvátná, že se nedotýká země, ale stojí na pilířích.

„Svatyně Icukušima, zasvěcená třem mořským bohyním, jež byly dcerami šintoistického boha Susanoo, byla údajně založena za vlády císařovny Suiko v roce 593. Definitivní podobu dostala v roce 1168 za přispění Taira no Kijomoriho. Svatyni lemují elegantní kryté chodby a proslulost jí získaly široké doškové střechy a jasně oranžová barva vybrané řezbářské práce. Tato vskutku mimořádná ukázka architektury z heianského období stojí na pilířích přímo nad mořem a za přílivu se zdá, jako by plavala na hladině. Proslulá brána torii stojí 160 metrů od svatyně a tyčí se do výšky 16 metrů. Byla vyrobena z kafrového dřeva a v roce 1875 byla po osmé přestavěna.“ (Japonsko: Velký průvodce, 2008)

*Plovoucí torii před svatyní Itsukušima*

*Svatyně Itsukušima s chrámem Tisíce rohoží tatami a pětipatrovou pagodou v pozadí*

I když na ostrově žijí lidé a živí se výhradně turismem, nenajdete na ostrově žádný hřbitov (vždy jen buddhistické). Ostrov je tak posvátný, že nemocné a mrtvé posílali na „pevninu“ a pokud se uzdravili, mohli zase zpět. Pokud však umřeli, pohřbili je na pevnině, aby neposkvrnili posvátnost ostrova. Těhotné ženy také nemohly na ostrově rodit. Rození dětí se tam považovalo za nečisté a mohlo by poskvrnit svatyni. Šintoismus je čistě očistné náboženství, nesnáší cokoli špinavého nebo nečistého, proto se před vstupem do každé svatyně musíte omýt. Nečistoty a hříchy musí pryč. Ve větru je mírně cítit mořský vzduch.

Překvapivě je všude málo lidí, což nás udivuje. Mijadžima působí poklidně, mám z ní příjemný pocit. Patří na jedno z míst, která doporučuji navštívit. My však místo do Icukušimy míříme po schodech nahoru do chrámu Tisíce rohoží tatami (Sendžókaku).

„Tato působivá otevřená stavba, postavená údajně ze dřeva jediného kafrovníku, vznikla z příkazu Tojotomiho Hidejošiho v roce 1587 jako pocta padlým ve válce. Původní záměr zněl natřít ji červenou barvou, aby ladila se sousední velkou pětipodlažní pagodou z 15. stol., ale Hidejoši následujícího roku zemřel a stavba nebyla nikdy dokončena. Síň obsahuje tisíce šakuši – dřevěných naběraček na rýži – ponechaných zde jako dar bohům. Tento zvyk pochází od vojáků chystajících se na frontu za časů čínsko-japonské války v roce 1894 a z pověrčivé slovní hříčky: mešitoru (nabrat rýži).“ (Japonsko, Velký průvodce, 2008)

Platíme vstupné a zouváme si boty, které si dáváme do igelitky. Opravdu nedoporučuju bílé ponožky. Naštěstí je teprve dopoledne a nikomu nepáchnou zpocené nohy. Chrám nemá stěny, je otevřený ze všech stran, na stropě jsou obrazy nebo sútry. Už stovky let odolává klimatickým podmínkám a pořád tady stojí. Každé místo má svoji specialitu. Zde se např. vyrábí dřevěné lžíce na nabírání uvařené rýže. I jr mi u nich zapózuje, tyhle jsou opravdu obří. Venku stojí červená dřevěná pagoda, která jako ostatní, není přístupná. Pagody v Japonsku mají vždy lichý počet pater. Existují ale i výjimky. Stále ještě kvetou sakury.

*Uvnitř otevřeného chrámu Tisíce rohoží tatami*

Scházíme dolů, procházíme mezi obchůdky a koukáme na suvenýry. Vyřezávané sochy ze dřeva, krásná ručně dělaná a lakovaná keramika, prostě všechno možné. Před vstupem do Itsukušimy se očišťujeme. Nejdříve si do naběračky naberte vodu, sběračku držte v pravé ruce. Omyjte si nejprve levou ruku, potom naběračku vemte do levé a omyjte si pravou. Do levé si nalijte do hrsti vodu a tou si vypláchněte ústa. Jste očištěni. Itsukušima byla postavena v 2. polovině 6. století. Do nynější podoby ji přetvořil Taira-no-Kijomori v roce 1168.

Jelikož je právě odliv, vidíme, jak celý areál stojí na pilotech. Vcházím na malé molo, ze kterého si všichni fotí torii. Je ale moc daleko, takový zoom nemám. Lepší fotku jsem pořídila předtím, z okraje ostrova. Ze svatyně vycházíme do městečka a dostáváme rozchod. Máme hlad, proto si jdeme sednout na nedalekou lavičku. Jéj, jelínek, posel bohů. Takové roztomilé zvířátko, jenomže jsme ještě nevěděli, že nás nenechá ani najíst. Sedáme na lavičku a vytahujeme jídlo. Nejdřív jde k I st. Začíná představení jak v cirkusu; zvířátko si stoupá na lavičku, chvílemi skoro panáčkuje a sápá se po jeho obědě. I st to balí a odchází projít obchůdky. Zůstávám s M, která je tak hodná, že ode mě nenasytného jelínka odhání. Jím nudle, vyndavám je z igelitky a dávám ji na lavičku. V igelitce je ještě kelímek s omáčkou do nudlí, kterou nechci. Jelínek šíka se vrhá po igelitce a chce ji sežrat. Doslova mu ji vyrveme z tlamy. Chce dokonce sežrat i ten plastový kelímek, který vypadne z igelitky. Ten se naštěstí protrhne a na zem se vylije omáčka. Jelínkovi náramně chutná, slízne ji ze země. Celou dobu ho mírně odstrkuju nohou, je fakt neodbytný. Nepodceňujte roztomilé jelínky šika, jsou drzí, nenažraní, otravní. Ve volném čase kupuju koláčky momidži mandžú a dva krásné malované keramické hrníčky na čaj.

*Malý vodní kanál procházející městečkem na Mijadžimě*

Protože je celkově v Japonsku nedostatek košů a ještě míň jich je na Mijadžimě kvůli jelínkům, nosíme většinu odpadků klidně i půl dne s sebou v batohu. Koše najdete u automatů, většinou na plechovky a petky. Dál na nádražích nebo nejlíp na toaletách.

Hlavní uličkou protéká potůček skrze kamenný kanál. Scházíme se a míříme nahoru ke chrámu Daišóin. Zaujmou mě nejdříve kamenné sošky rakan – učedníci Šaka Njoraie (buddha, který dosáhl osvícení) s háčkovanými červeno bílými čepičkami pod námi. Je jich tam pět set a ani jedna není identická. Ještě než k nim sestoupám, zazvoním na buddhistický zvon. Zvuk je tak odlišný od našich zvonů, nemá totiž srdce. Musíte natáhnout malé beranidlo zavěšené na laně, které vahou narazí do zvonu. Máme další rozchod, sraz bude dole pod modlitebními mlýnky. Scházím k soškám rakan s čepičkami a poslouchám jen šumění protékající řeky. V lese zpívají ptáci. Všude je neuvěřitelný klid, všechno působí tak harmonicky a klidně. Několika soškám dávám do klína drobné. Nádhera.

*500 sošek rakan s háčkovanými čepičkami na hlavě pod klášterem Daišóin*

Vcházím do areálu kláštera Daišóin, kde se nic neplatí. Daišóin je jeden z nejvíce reprezentativních klášterů sekty šingon v západní části Japonska. Ve 12. století zde císař Toba založil svoji modlitebnu v klášteru. Chrám měl úzké pouto s císařskou rodinou do 19. století.

Sekta šingon je známá jako sekta ezoterického buddhismu v Japonsku. Učí, že člověk může dosáhnout osvícení skrze rituály kombinující fyzické, slovní a mentální učení.

Na tak malém prostoru jsou vměstnané domky, klášter, stromy, momidži, keře, jezírko… Úžasné, malebné. Před vstupem do chrámu si znovu zouváme boty, je to tu menší než v Sendžókaku, všude jsou tatami a různé ozdobné předměty a sošky buddhů. I jr si vytahuje za pár jenů omikudži. Překlad radši necháváme Haničce, ale jelikož je předpověď příznivá, bere si ji s sebou a neuvazuje ji na šňůru. Co se musí Japoncům nechat je, že ať jdete v jakémkoli areálu na WC, je vždy krásné zakomponované do stylu zahrady, resp. ve stylu okolních staveb, že vůbec vzhledově nenarušuje okolní prostředí. Stoupáme nahoru po schodech, míjíme kamenné nádržky s vodou, sošky buddhů s bryndáčkem. Mnoho lidí zajímá, proč jsou sochy oblečené. Těmto soškám se říká džizó bósatsu. Obvykle vypadají jako buddhističtí mniši držící hole. V některých případech nosí červený bryndáček nebo čepičky jako děti. Rodiče, kteří ztratili děti, takto oblékají sošky a starají se o ně, jako by to byly jejich mrtví potomci.

Vnitřek chrámu Daišóin — *Vnitřek síně Kannon-do, chrám Daišóin*

*Otevřené posuvné dveře vyplněné rýžovým papírem*

Socha tengu (strašidlo s křídly a dlouhým nosem) stojí pod schody, na kterých protáčíme modlitební mlýnky. Nahoře je další klášter, jdeme dál po schodech do jeskyně se soškami Buddhů. Shora je krásný výhled na střechy areálu chrámu, v pozadí je vidět moře a tyčící se hory v oparu. Sestupujeme dolů k jezírku, kde jsou kousek od mostku kamenné sošky různých bůžků štěstí (celkem 7). Snažíme se jim trefit penízem do hlavy. I jr trefuje hlavu boha smíchu. To je trefné, protože trefil toho správného.

*Pohled na střechy areálu s javory momidži*

Vycházíme z areálu po cestě nahoru k parku Momidžidani, kde je stanice lanovky. Už víme, že se má přihnat déšť. Pod lanovkou si dáváme svačinu. Hanička přichází s tím, že lanovka nepojede, protože za půl hodiny se přižene mokrá spoušť. Je to jasné, rozhodujeme se jet zpátky na Hirošimu. Nechceme být znovu promočení.

Opouštíme krásnou, posvátnou a malebnou Mijadžimu a míříme na hotel. Začíná pořádný slejvák, do toho vítr, že mi to několikrát ohne deštník. Rozhodujeme se, že využijeme volného času na prohlídku obchoďáku. Vyjíždíme asi do osmého patra, kde je obří knihkupectví. Japonsko-anglicky se ptám na učebnici japonštiny v angličtině. Pomocnice mě tam zavede. Je tam tak velké množství, že nevím, kterou si mám vybrat. Nakonec si nějakou beru a sjíždíme po eskalátorech do supermarketu v přízemí. Tam si prohlížíme zboží, které u nás ani nenajdeme. Kupujeme něco domů, něco k večeři. Tu si ohříváme v mikrovlnce na recepci.

DEN 10 (14.4.2016, středa)

Konečně stojíme u památky UNESCO, Atomového dómu (součást Mírového parku). Česká stopa zanechaná v Hirošimě, která jako jedna z mála přežila výbuch atomové bomby postavená Janem Letzelem z Náchoda. Jan Letzel procestoval kus světa a nakonec skončil v Japonsku, kde se svým kolegou založil stavební firmu. V Japonsku postavil vícero projektů, ty se většinou nedochovaly (zemětřesení, válka). Bydlel v Tokiu, kde adoptoval japonskou holčičku. Doporučuji shlédnout Šumné stopy, kde je o jeho příběhu více.

*Atomový dóm od českého architekta Jana Letzela je součástí Mírového parku v Hirošimě*

*Nespočet složených jeřábů po vzoru holčičky Sadako najdete v Mírovém parku*

Bomba nad Hirošimou vybuchla 600 metrů nad městem 6. srpna roku 1945 a 240 metrů od plánovaného místa dopadu. Tím byl most u Atomového dómu ve tvaru T. Zemřelo přibližně 140 000 lidí, z nichž 80 000 sežehlo horko dosahující 5000 C. Ostatní oběti zemřely například na leukémii, jako holčička Sadako Sasaki. Možná znáte příběh o Sadako, která přežila výbuch bomby. Ve věku dvou let přežila atomový výbuch bez zjevných zranění. Žila jako každá normální holčička, ale o deset let později onemocněla leukémií a byla hospitalizována. V nemocnici skládala papírové jeřáby (jeřáb je symbolem dlouhověkosti) v domnění, že jí pomohou se uzdravit. Po osmi měsících boje s nemocí umřela. Její smrt byla podnětem k postavení památníku všem dětem, které zahynuly následkem exploze bomby. Dětský památník míru byl vztyčen v Mírovém parku. Sadačin příběh obletěl celý svět a traduje se dodnes. Nespočet papírových jeřábů je každoročně posílán na toto místo.

Procházíme Mírovým parkem, zvoníme na obrovský zvon na památku padlých. Spatříme i památník korejským obětem. Vstupujeme do muzea a pozastavujeme se nad expozici. Všude jsou fotky výbuchu atomovky, města, obětí. Ve výkladních skříních jsou spálené školní uniformy. Nahoře je maketa atomové bomby. Přicházím k vitrínám s příběhem Sadako. Mám opravdu na krajíčku. Koukám na popisky v jiné vitríně, kde je vystaven kousek skla, který se obyvatelce Čijoko Kosace pří výbuchu zapíchl do těla. Žena jej v sobě měla po dobu 20 let. V roce 1965 jí skleněný střep vyjmuli operativně lékaři.

Mírový park s muzeem — *Mírový park s Muzeem míru*

Asi takhle to vypadalo v městě po výbuchu - Muzeum míru v Hirošimě — *Asi takhle to vypadalo v městě po výbuchu – Muzeum míru v Hirošimě*

*Ohořelé věci patřící středoškolskému studentovi, který byl 800 metrů od hypocentra*

Zapisuju se do návštěvní knihy a společně s dalšími lidmi z naší skupiny vycházíme na místo srazu. Venku je nádherně, slunce pálí. Nenatřela jsem si obličej, jarní japonské slunce opravdu spaluje. Kousek od muzea je zasazen strom, který přežil výbuch bomby. Vcházíme do hradního areálu skrze bránu. Jdeme si vyfotit Hirošimský hrad. Procházíme kolem druhé napodobeniny Pražského orloje. Míříme do krásné zahrady Šukkei-en. Je mnohem menší než Korakuen. Vpravo od vstupu jsou mezi keříky zapíchnuté barevné deštníky. Možná je to trochu kýčovité, ale vypadá to hezky. Jen panorama narušují výškové domy a zvuk sbíječky. Uprostřed zahrady je jezírko, mezi stromy se krčí čajový domek s doškovou střechou. Znovu vidíme ženichy a nevěsty, tentokrát narážíme na nevěstu v tradičním bílém rouchu. Všichni si je fotí.

Nevěsta se ženichem tentokrát v jiném rouchu — *Nevěsta se ženichem – tentokrát to vypadá na šintoistickou svatbu*

Z hotelové recepce si vyzvedáváme kufry a šinkansenem přes Ósaku přejíždíme 900 km do Tokia (trvá to 5 hodin). Večer nakupujeme v supermarketu dárky domů. Nákup si vyložíme na hotelu a jdeme hledat restauračku. Máme chuť na nějakou čínu. Jdeme vlevo od zastávky Bakuročó. Zastavujeme se u světelné cedule s obrázky jídla. Vypadá to jako čína, takže sestupujeme po schodech dolů asi dvě patra. Všímáme si dveří s nápisem „Irrašaimase“, takže je jasné, kam vejít. Vítá nás úzká hospůdka. Zabíráme stůl u zdi. Objednáváme jídlo a dostáváme nejdříve od číšníka vodu s ledem. Vedle u stolu sedí dva Japonci a živě o něčem diskutují. Přinesou nám jídlo – směs kuřecího a zeleniny, v misce rýži, k tomu uvařené vajíčko, malý dezert a plátky nakládané okurky a polévku s vajíčkem (680 jenů). Jen připomínám, je neslušné si například rýži vysypat do talíře se směsí. Rýže má být vždy ve své misce. Hůlky vždy pokládejte na talíř, nikdy je nezapichujte do jídla. Jak tam tak sedíme, jde na mě zvláštní pocit. Nepříjemný, připadá mi, jako bych sjížděla z lavice, na které jsem seděla. Něco není v pořádku.

Večer se na recepci ještě díváme na adresu, kde je Tózando. Domluvili jsme se s Haničkou, že pojedeme stejnou linkou metra a I jr vystoupí jen o dvě stanice dřív.

DEN 11 (15.4.2016, pátek)

Na snídani se z televize dozvídáme, že včera zasáhlo prefekturu Kumamoto na Kjúsú zemětřesení. Několik mrtvých, popadané domy. Tou dobou jsme seděli v té restauraci.

I jr vystupuje z metra a jde si splnit svůj sen. Má s sebou mapku, adresu a fotku obchodu. Podle mapy je to od zastávky metra jen přes most a doleva podél nábřeží. Den předem jsem mu napsala ještě pár japonských slovíček, kdyby byly problémy. Věřím mu, že to zvládne.Good luck, teď je to na tobě. My pokračujeme na Šindžuku. Tam čekáme na vlak do Odawary. Je asi čtvrt na devět. Vlak má zpoždění, což při japonské přesnosti nemůžeme pochopit. Přijede asi po 10 minutách. Dívka vystupující z vlaku vráží do dívky nastupující do vlaku, která spadne na zem. Ve vlaku se dozvídáme, že na kolejích skončila osoba. Sebevrah? Jedeme na konečnou do Odawary, stojící a držící se lidé se pohupují v zatáčkách, popotahují, přes ústa mají sněhově bílou roušku. Krásné počasí, má být 19 stupňů. Co I jr, uspěl? Ještě prý ani nenapsal smsku.

Vystupujeme z vlaku v Odawaře, procházíme mezi lidmi a najednou Japonec vlevo od nás padá jako kámen k zemi. Myslela jsem, že ho zase někdo sejmul, jenomže on omdlel. Bleskově k němu jdeme, paní z naší skupiny mu otevírá pusu a zjišťuje, jestli nemá zapadlý jazyk. Zvedám mu nohy a snažím se pod ně dát jeho tašku. Nevím proč, zkouším mu nahmatat na ruce tep. Naštěstí se po chvíli probouzí, vypadá dost zmateně. Paní říká, že to byl epileptický záchvat. Přejíždíme do Hakone, kde stoupáme do hor vlakem a potom zubačkou. V zubačce jsme hned za řidičem. Hlásí do interkomu zastávky a při každém zastavení a zavření dveří provádí prstem kontrolu třech směrů se slovy „još“. Vyjíždíme nahoru do stanice a odtud autobusem ke stanici lanovky. Krajina se ohromně mění, je vidět, že jsme vysoko, protože stromy se teprve začínají zelenat.

Dostáváme rozchod, fotíme si vzdáleno Fudži-san (3776 metrů), kterou obklopuje modré nebe. Konečně, I jr píše, že má bógu a že je na hotelu. Jeho rodiče jásají, M oznamuje zbytku zájezdu, že kluk má bóginu a že je na hotelu. Já si taky oddechnu, splnil si svůj sen. 🙂

*Symbol Japonska – posvátná Fudži-san měřící 3776 metrů*

Oběd si rozbalujeme na svahu kopečka nedaleko stanice lanovky. Jíme, někdo se opaluje. Nahoře v horách vidíme páru unikající ze sirných jezírek. K těm jsme měli původně jet, ale japonské úřady vydaly zákaz vstupu do oblasti kvůli zvýšenému množství jedovatých plynů.

Lanovkou sjíždíme k jezeru Aši, které je asi 40 metrů hluboké a na délku má 10 – 15 km. V čekárně se setkáváme s dalším zájezdem Čechů. Prý jich je 18. Jezero křižujeme na pirátské červené lodi. Nahoře na palubě to docela fouká, oblékáme se. Na druhém břehu procházíme obchůdky s dřevěným zbožím. Vidíme krásné lakované dřevěné krabičky s intarzií, které mají skryté šuplíky. Specialita Hakone.

Projdeme kolem obchůdků na cestu Tókaidó, která dříve oficiálně spojovala v období Edo Tokio a Kjóto. Na cestě se vybíralo mýtné, ale ne všichni mohli projít. Nesměly se pašovat zbraně, ženy nemohly projít bez doprovodu. Cestu lemuje alej kryptomérií, bohužel celou atmosféru kazí přilehlá silnice s projíždějícími auty. Ujdeme asi kilometr a pod námi se objevuje malá zástavba s branou torii. Odtud odjíždíme autobusem dolů, upovídaný řidič znovu kontroluje tři směry s mikrofonem u úst. Po celý den mám zase ten špatný pocit, něco zlého se stane. Vlakem zpět do Tokia, hodinu a půl na Šindžuku.Šindžuku je nejrušnější nádraží na světě – za den tudy projde 3,6 milionu lidí.

*Okolní kopce se sirnými jezírky nad jezerem Aši*

Konečně přijíždíme na hotel, I jr na nás čeká na recepci. Zajímá nás, co všechno prožil. Ostatní ze skupiny se ptají, jak dopadl. Prý budovu Sky Building našel hned, stačila jen fotka z papírů, které měl s sebou. Nikoho se neptal na cestu. Potom vyjel do pátého patra, to bylo půl deváté. Bylo mu jedno, že bude čekat, hlavně, že tam byl. Původně si myslel, že otevírají v 10, ale prodavač přišel chvíli po něm. Hned mu odemknul obchod. Začal výběr bógu, na internetu si jedno našel a podle toho si vzal i určitou částku peněz. Něco bylo malé, něco drahé, nakonec si vybírá bógu mnohem levněji, než předpokládal. K tomu gi a jako dárek dostává šátek pod men. Prodavači říká, že je z ČR a dává mu vlastnoručně nakreslený obrázek lva v bógu, kde je i jméno hradeckého dódžo. Ukazuje nám fotky obchůdku a prodavače s obrázkem u názvu obchodu s potřebami pro bojové umění, Tózando.

Na pokoji nám ukazuje svůj úlovek, o kterém se pořád zmiňuju – men, dó, kote a tare – set chráničů na kendó. Měl štěstí, protože krámek mohl mít zavřeno, nemuseli mít jeho velikost… Akorát mu k setu nedali tkaničky k menu a dó, což nám přijde zvláštní, ty by měly být součástí bóginy.

Teď to už můžeme zapít, jdeme do hospůdky jako včera, číšník nás vítá s úsměvem na tváři a japonskou zdvořilostí. Sedáme tam jako včera, jenom lidí přibylo. Objednáváme nihonšu (sake), celou láhev. Dostáváme smažené lupínky, objednáváme jídlo jako včera, jen si to trochu vyměníme. Večer se dozvídám z internetu o dnešním ničivém zemětřesení. Počet mrtvých obětí na Kjúšú stoupá na 44. Zemí to otřásalo 7 stupni Richterovy stupnice. Kamarádi a rodina mi píší na fc, jestli jsem v pořádku. Lituju obětí, jdu spát.

*Japonská pálenka nihonšu a „brambůrky“*

DEN 12 (16.4.2016, sobota)

Dnes přejezd přímým vlakem dvě a půl hodiny do Nikkó. Venku je to na bundu, i když svítí sluníčko. Projíždíme Tokiem, nekonečnou zástavbou domů, dostáváme se na venkov, vidíme rodinné domky, které nemají komíny, klasická pole a rýžová pole. Malé buddhistické hřbitůvky. Dostáváme se do blízkosti Japonských alp.

Vlak dorazí do stanice, odtud jdeme pěšky k císařské vile Tomozawa. Míjíme katolický kostelík. Bývalá Císařská vila byla postavena roku 32 éry Meidži (1899) jako odpočinková rezidence prince Jošihita (císař v éře Taišo). Od roku 1918 do 1920 (7. – 9. rok éry Taišo) podlehla úpravám a byla zvětšena. Mezi roky 1872 a 1888 pobýval císař éry Meidži v Akasackém císařském paláci, který byl tehdy oficiální císařský palác. Třetí patro, odkud řídil státní záležitosti, bylo rozebráno a znovu složeno zde, ve vile, do stejné podoby. Během II. světové války v roce 1944 princ Akihito, který je nyní císařem, přebýval ve vile skoro rok před její evakuací. Tato stavba je největší dřevěná stavba mezi všemi císařskými vilami. Zkonstruována byla v obdobích Meidži a Taišo, má 106 pokojů a rozloha činí 4500 m². Architektonicky stavba připomíná několik stylů: sukija-šoin styl, dvorní styl a směsici západních a japonských motivů.

Zouváme si boty a kupujeme si vstupné (510 jenů). Uvnitř se dá fotit. Všude na zemi jsou rohože tatami, místnosti mají otevřené posuvné dveře, takže je uvnitř dostatek světla. Ostraha nám ukazuje, že na obrubě na zdi je znak chryzantémy stejně jako na japonském pasu. Symbol císařství. Krásné jsou malované posuvné stěny nebo „kliky“ v nich zabudované. Znovu zde nic zajímavého není, sem tam uvidíte nábytek, kulečníkový stůl nebo skromnou dřevěnou koupelnu. Žádný luxus jako známe z našich hradů a zámků.

Interiéry Císařské vily Katsura — *Interiéry Císařské vily Tomozawa*

*Ostraha ukazuje symbol japonského císařství na japonském pasu*

Venku si dáváme oběd. Od silnice shora se k nám line zvuk přijíždějícího průvodu s alegorickým vozem. Vybíháme na chodník a stíháme si vyfotit malý průvod táhnoucí vůz v historických kostýmech, Jajoi matsuri. Vůz táhne několik lidí, několik jich bubnuje na bubny uvnitř vozu. Kolem však projíždějí auta, což celou akci poněkud kazí. Scházíme kopec a nakukujeme do katolického kostela, který zde nechali vystavět Britové.

Vcházíme do areálu svatyně Futarasan, který je ukryt v lese plném kryptomérií. Směrem k mauzoleu Tóšógú je alej lemovaná vysokými kamennými lampami.

„Když v roce 1616 zemřel velký šógun Tokugawa Iejasu, bylo Nikkó stanoveno za místo pro jeho mauzoleum. Na Iejasuovu žádost šlo o mírněnou stavbu, ale v roce 1634 započal Iejasův vnuk Iemicu stavět svatyni Tóšó s rozměry odpovídajícími historické úloze jeho děda. Na projektu pracovalo na 15 000 řemeslníků, mezi nimiž byli ti nejlepší tesaři, řezbáři a malíři z celé země, a dnes by se cena takovéto stavby šplhala do stamiliónů dolarů. Svatyně se honosí 2,5 mil. zlatých lístků a její nádherné stavby zůstávají ukázkou košatého stylu z období Momojama na konci 16. stol.“ (Japonsko: Velký průvodce, 2008)

*Torii značící posvátné území svatyně Futarasan*

*Budova svatyně Futarasan obklopená vysokými kryptomériemi*

Areál Tóšógú je krásný, až kýčovitý, ale znovu jsou všude desítky a desítky zvědavých turistů. Na výzdobu areálu bylo použito 500 tun plátkového zlata. Vzpomínám si na tři vyřezávané opičky. Kde asi jsou? Cože? To jsou tak prťavé? Normálně bych je přehlídla, kdybych neviděla, že před nimi stojí dav fotek chtivých turistů. Neslyším zlo, nemluvím zlo, nevidím zlo. Tři moudré opičky. Každá z nich si zakrývá určitě části obličeje. Najdete je na budově posvátné stáje, kde každá svatyně měla ustájeného koně.

Fotím si detaily krásné dřevořezby a zlatavé výzdoby na dřevěných budovách. Přesycenou zlatou výzdobu bych přirovnala našemu přezdobenému kýčovitému baroku. Společně s ostatními vstupujeme dovnitř svatyně, zouváme si boty a schováváme foťáky. Následuje přednáška od kněze svatyně. Vypráví o historii a výzdobě interiéru. Nakonec se ukloníme a on nás očistí máváním bílých střapců z rýžového papíru. Venku si ještě fotím Nemuri neko (spící kočku), která je zase nenápadně umístěná nad vchodem na kopec, kde je hrob Iejasua, na který se kvůli časové tísni nedostávám.

*Výhled na areál pod Tóšógú – vlevo posvátná stáj s vyřezávanými Moudrými opicemi, vpravo přístřešek pro očištění se před vstupem do svatyně*

*Tři moudré opice na budově bývalé stáje, které si každý, kdo jede do Nikkó, vyfotí*

V areálu pod svatyní je čtyřpatrová červená pagoda (výjimečně má sudý počet pater), která je jako jedna z mála přístupná. Výška její věže prý končí ve stejné výšce jako věž Tokyo Sky Tree, což je 2. nejvyšší stavba na světe. Jdeme po silnici dolů, zatáčíme k nějaké ošklivé plechové budově. Překvapuje nás, že pod tímto pláštěm se nachází buddhistický chrám Rinnódži, který je pod celkovou rekonstrukcí. Obrázek, jak vypadá ve skutečnosti, je namalovaný na plechové stěně. Je možné se podívat dovnitř, ale nás to neláká. Fotím si typicky japonské auto – krabici pro čtyři lidi bez kufru. Prý na dálnicích tyto auta platí nižší mýtné než ostatní „dlouhá“.

*Chrám Rinnódži zakrytý ošklivou plechovou konstrukcí*

Jdeme dál po cestě vedoucí dolů k mostu Šinkjó.

„Klene se nad řekou Daija a byl postaven roku 1636. Připomíná starobylou legendu o knězi Šódóovi z 8. století, který údajně přešel řeku na tomto místě na hřbetech dvou gigantických hadů. Most byl zrekonstruován v roce 1907, krátce poté, co jej smetla povodeň.“ (Japonsko: Velký průvodce)

Ten mě docela zklamal, vždy jsem viděla jeho krásné fotky, představovala si, že je umístěn nad řekou někde v netknuté přírodě. Realita je taková, že je hned u hlavní silnice a ani barvou nevyniká. Je tmavě rudý, nevýrazný. I tak si ho fotím. Na silnici u mostu v městečku čeká průvod – Jajoi matsuri – alegorických vozů a místních v kostýmech. Kolem projíždějí auta a já si říkám, proč aspoň nemohli uzavřít tuhle hlavní silnici. Všude jsou davy lidí, proplétáme se jimi, abychom zkoukly suvenýry v krámcích. Sledujeme roztomilé holčičky, které si hrají a nakonec nám i zapózují. Se zbytkem skupiny se scházíme na zastávce autobusu a sjíždíme po silnici dolů ke stanici vlaku. Zpět do Tokia, několik zastávek metrem k hotelu. Večeři si dáváme na hotelové recepci, kde si ji ohřejeme v mikrovlnce. K tomu pivko Asahi z automatu.

*Ve skutečnosti očklivý most Šinkjó klenoucí se přes řeku Daija. Upraveno*

*Místní muži v buřinkách, haori a hakamě popíjející pivko*

Den 13 (18.4.2016, neděle)

7:45 odchod z recepce hotelu na metro. Dnes nás čeká výlet do kopcovité Kamakury a potom do Jokohamy. Prý má znovu pršet. Proto si bereme deštníky a pláštěnky. Hanička nám kupuje lístky v automatu a přímým vlakem jedeme do starodávné Kamakury.

„Kamakura se rozkládá nad zálivem Sagami. K jejímu založení došlo v roce 1192 a jednalo se o skvělé místo pro samurajskou pevnost i chrámové město – až do roku 1333 zde byla japonská metropole. Velké zemětřesení v oblasti Kantó město značně poničilo, spojenecké nálety za 2. světové války však město ušetřily.“ (Japonsko: Velký průvodce, 2008)

Popojíždíme barevným modrým vláčkem k soše Velkého Buddhy.

„Kamakurský kolosální Daibutsu (Velký Buddha) sedí v prostorách chrámu Kótoku a jde o jednu ze dvou největších premoderních bronzových soch Buddhy Japonsku (druhá je v Tódaidži v Naře). Sedící Buddha pochází z roku 1252, měří 11 metrů a kdysi se nacházel v dřevěné hale, kterou smetla přílivová vlna v roce 1495.“ (Japonsko: Velký průvodce, 2008)

*Bronzový Velký Buddha Daibutsu v areálu chrámu Kótoku*

*Meditující buddhistický mnich u Velkého Buddhy*

Začíná pršet a foukat silný vítr. V jedné ruce držím deštník a druhou fotím. Bojím se, aby se mi kapičky deště nedostaly do foťáku. Před klínem Buddhy jsou jako obětiny v míse naskládané mandarinky mikan a láhev fanty. Tohle znám jen z anime, kdy se božstvu Inari dávají mandarinky. Můžete vlézt dovnitř Buddhy a skrze dvířka v jeho zádech nahlédnout ven. Kousek od sochy si v naprostém klidu nerušen okolním ruchem a počasím na kameni medituje mnich v oranžové róbě. Areál stejně jako všude jinde stráží dva kamenní koma-inu (lví psi).

Rozchod využiju k návštěvě krámku s různými suvenýry a maketami zbraní. Mimo jiné zde mají repliky wakizaši, paní podavačka mi jedno podává a já si ho prohlížím. Uvažuju nad koupí, ale spíš bych chtěla katanu, která se mi ale nevejde do kufru. Na stěně visí i západní zbraně, repliky evropských mečů a střelných zbraní. Nad pultem má přilepené čtyři fotky Baracka Obamy, který tu možná byl na výletě?

Silný vítr mi zase několikrát otočí deštník, který z toho má zohýbaná žebra. S M zkoušíme sehnat žabky a tašku, kterou viděla na Mijadžimě, ale nekoupila si ji. Nacházíme roztomilý obchůdek s milou prodavačkou, která neumí anglicky, ale chlapík, který jí pomáhá, umí. M si zkouší žabky a kupuje si jedny. Koukám na zboží vyrobené z mušlí. Chlapík se ptá, odkud jsme, kolik nás tu je. Je hrozně zdvořilý. Do obchůdku se potom vracíme ještě jednou pro další pár sandálů. Vzdáváme prohlídku chrámu Hasedera.

Popojíždíme vlakem na další nádraží, ze kterého procházíme torii do uličky plné obchůdků se suvenýry a hospůdkami. Tady se dá nakoupit úplně všechno, nákup suvenýrů jsme mohli klidně nechat jen na tohle místo, kdybychom to věděli. Hned za torii je dokonce obchůdek ve stylu Mijazakiho filmů! Venku je oranžový Totoro nebo malé květináče s kočkobusem. Pro mě je to srdeční záležitost, protože jeho filmy považuju za nejlepší animované filmy, jaké existují.

*Hlavní hrdina Mijazakiho filmu Totoro před obchůdkem v Kamakuře*

Vlevo na vývěsním štítu logo studia Ghibli, nejslavnějšího animátorského studia

Hlavním programem je shlédnutí jabusame. Lukostřelci v historických kostýmech se snaží ze sedla běžícího koně strefit tři terče šípem. Máme hodinu do začátku akce, takže si můžeme zabrat nejlepší místa u tratě. Chci si ji vyfotit, ale Japonec, který výjimečně umí anglicky, mi to nechce dovolit. Prý je to jen místo pro hosty, asi nepochopil, že si chci vyfotit jen tu dráhu a jít pryč. Radí se se svým nadřízeným a odhání mě.

Ptala jsem se Haničky, zdali jsou festivaly v Japonsku lákadlem pro turisty nebo se konají prostě z tradice. Konají se vyloženě z tradice, která se dodržuje už X let. Kdyby byly festivaly pro turisty, tedy komerční, platilo by se za ně vstupné. To je pravda, protože ani na jednom ze tří festivalů, na kterých jsme byli, se vstupné neplatilo.

Jelikož je Kamakura hned u pobřeží oceánu, nedivíme se, že se vítr mění na ještě silnější vichr doprovázený silným deštěm. Pořizuju pár fotek areálu svatyně Hačimangú, batoh si obaluju pláštěnkou a radši schovávám foťák.

„Svatyně Curugaoka Hačiman je zasvěcena Hačimanovi, bohu války. Původní svatyně z 11. století shořela v roce 1191, ale téhož roku byla znovu vztyčena na nedalekém kopci s jeřáby. O šest století později udeřil oheň znovu, a proto se většina dnešního vzhledu datuje do roku 1828.“ (Japonsko: Velký průvodce, 2008)

S I jr se shodneme, že nemá cenu stát v dešti a vichru a čekat u dráhy až jabusamáci začnou jezdit. Proto se vracíme do uličky se suvenýry. Nacházíme další lovely obchůdek tentokrát s výrobky zdobenými perletí. Jsou krásné. I jr vybírá šperky pro svoje holky a manželku, já prstýnek se čtyřlístkem (1000 jenů) pro sebe a náušnice (1000 jenů) pro mamku, která měla v úterý narozeniny. I jr dokonce dostává slevu 1000 jenů za nefritového dráčka. Líná huba, holé neštěstí.

V obchůdku s deštníky vedle si jeden nový kupuju. Mají tam i takové, jejichž rukojeť připomíná rukojeť samurajského meče. Jako naschvál přestává pršet, ale silný vítr pořád vaje. Rozhodneme se tedy, že se půjdeme podívat na jabusame. Je jasné, že místo u dráhy už nenajdeme, ale máme ještě hodně času do tří hodin, kdy je sraz. Spodní část svatyně je neprodyšně uzavřena stovkami diváků. Obcházíme to tedy západní stranou, kde nás navádí směrovač s cedulí. Procházíme porostem vysokých a štíhlých stromů. Jejich koruny se až nebezpečně kymácejí vlivem náporu silného větru. I jr mi dává radu nad zlato: „Když procházíš za vichřice lesem, nedívej se před sebe, ale NAHORU.“ Ihned po tom, co to dořekl, jsem se koukla nahoru ke korunám stromů. Z jedné se uvolňuje asi metr a půl dlouhá větev a přitahována gravitací, padá k zemi. Na chlapce před námi křičím POZOR, jenže on česky samozřejmě neumí. Větev dopadne asi metr od něj. Říkáme, že měl z pekla štěstí, protože kdyby mu spadla na hlavu, má přinejmenším otřes mozku a rozseklou hlavu.

Zrychlujeme a procházíme na nádvoří svatyně. Zde je méně lidí, ale jsou tu natažená lana, to aby mohl projít průvod. Stoupneme si k nim a čekáme, co se bude dít. Pod námi drží dva Japonci v černé hakamě a bílém gi koně. Říkám, že to jsou aikidisti. Z uličky před námi přichází průvod v kostýmech, je krátký, ale fotím nosiče terčů a jabusame-san, lukostřelce. Mají krásné kostýmy a od pasu k nohám jelení kožešinu. Postupují na prostor pod námi ke koni. Na koně nasedá 31. pokračovatel školy jabusame. Prý trvá 30 let, než vás pustí na takovouto akci. Umění jabusame pochází prý ze 14. století. Zástup se seřazuje a lukostřelec jezdí na koni do kolečka. Nakonec zkouší natáhnout luk a šíp. Uniformy s bílými rukavičkami uvolňují oddělovací lana a pouští pozorovatele k dráze. My však stojíme moc daleko a nemáme šanci se jimi prodrat dolů. Zkoušíme to obejít, ale všude jsou budovy nebo ostraha, která bez povolení nepropouští.

*Lukostřelci jdoucí na jabusame pod svatyní Hačiman*

Procházíme a fotíme si ještě areál a teď vstříc ulicím města. Pod svatyní je křižovatka, na které se celkem nachází 9 přechodů. Jsou různě prokřížené, specialita Japonska. Setkáváme se s rodiči I jr., procházíme znovu nákupní uličkou a na místě srazu si dáváme oběd. Ještě předtím nám zapózují dva klučinové pojídající sladkosti.

*Přechody se různě kříží, celkem jich je 9*

*Děti pojídající sladkosti nám znovu pózují*

*Modré hortenzie v uličce vedoucí ke svatyni Hačimangú*

Z hlavního nádraží se přesouváme do Jokohamy – „Jokohama vypadá jako pouhé pokračování gigantického urbanistického rozletu Tokia, ale jde o druhé největší japonské město a největší přístav v zemi. Jokohama se pyšní fascinující historií – šlo o jeden z prvních přístavů, které se v roce 1858 otevřely cizincům, ale zemětřesení v roce 1923 a válečná vřava zanechaly ze starého města jen málo.“ (Japonsko: Velký průvodce, 2008)

Vylézáme z nástupiště a kýčovitá červená vstupní brána nám dává najevo, že se naskýtáme v Čínské čtvrti. Ihned poznáte, jak se liší Japonsko a Čína. Čína je prostě kýčovitější, Japonsko je střídmější.V roce 1859, kdy se jokohamský přístav otevřel mezinárodnímu obchodu, sem začali přicházet obchodníci ze Západu. S sebou přivezli čínské pomocníky, kteří tlumočili jejich požadavky Japoncům. Číňané byli důležitými prostředníky ve věcích prodeje čaje a hedvábí, směnárenství. Tou dobou se živili jako kuchaři, krejčí a holiči. Známí byli jako “San ba dao” (tři nože). Čínská čtvrť se rozléhá na území 500 čtverečních metrů a dnes tu podnikají jak Číňané, tak Japonci.

Do čtvrti prý chodí hodně Japonců, proto jsou ceny oproti normálu o něco vyšší. Míříme si to k čínskému buddhistickému chrámu Kwan Tai. Petr se mě ptá, jestli jsem viděla ty čivavy v kočárku. Říkám, že ne. Lituju toho, mohla být dobrá fotka. Už v Kurašiki jsme viděli muže, který před sebou vezl kočárek a v něm byl pes.

Chrám Kwan Tai je umístěn mezi okolními domy hned vedle silnic. Díváme se tedy dovnitř, všude detailní a honosná výzdoba. Jak tak jdeme ulicí, vidím konečně ohlašované čivavy v kočárku. Majitele se ptám, jestli si je můžu vyfotit. Klidně! Říkám mu, že jsou roztomilé a ještě udělám krátké video. Všechny jsou navlečené do strakatých oblečků a mají vypoulené oči.

*Domy v Čínské čtvrti a kýčovitá červená brána, Jokohama*

Vlakem přejíždíme do čtvrti Minato Mirai 21, čtvrti budoucnosti. Hned u nádraží se fotíme se Strážci vesmíru. Ty nás potom vyfotí všechny společně. Na programu je Landmark Tower, nejvyšší mrakodrap v Jokohamě. Připomíná mi spíš Sauronovu věž z Pána prstenů, jen to obří plápolající oko nad ní chybí. Nevím proč, ale z tohohle místa mám příjemný pocit. Líbí se mi tady. Výškové budovy včetně Landmark jsou postavené v jakési harmonii, kterou zakončuje obří ruské kolo daleko na nábřeží. Nikomu se nechce dovnitř mrakodrapu, takže jen k němu popojíždíme po pojízdném schodišti a shlížíme na velkou bílou fregatu, která je zakotvena v přístavu. Scházíme k ní, koukáme na zábavní park v pozadí a na točící se centrifugu. Jdeme ještě na most mířící dál k nábřeží, ale jen kousek. Je načase se vrátit vlakem do Tokia, čeká nás totiž poslední den a s tím související balení zavazadel.

*Jedna fotka se Strážci vesmíru před vlakovou stanicí v Jokohamě*

*Obrovská fregata Nippon maru kotvící pod Landmark Tower*

DEN 14 (19.4.2016, úterý)

Před snídaní si balím kufr, cpu do něj všechny suvenýry. Bojím se o váhový limit, ten máme naštěstí do 30 kg. Dole na recepci je váha, vážím kufr a zjišťuju, že má 23 kilo. Uff, stírám si pot z čela… Odchod z hotelu je až v půl deváté, kufry si dáváme na jednu hromadu a personál je přikrývá zelenou sítí s rolničkami.

Z hotelu pokračujeme na metro. Skupinka 17 turistů na chodníku zabírá přeci jen nějaké místo. Znovu se přesvědčujeme, jak jsou Japonci zdvořilí, trpěliví a ohleduplní. Za námi jede na kole starší Japonka a neřekne ani muk. U nás by zaznělo něco jako: „Uhni krávo!“ nebo: „Uhni vole!“ Pán ze skupiny si všímá, že za ním jede; uhýbá jí z cesty a ona ještě na něj „sumimasen“, což je „promiňte“. Už několikrát jsme viděli japonské cyklisty mířící z práce či školy na starých kolech, jedoucí krokem a táhnoucí se za chodci.

Metrem svištíme na jih do čtvrti Ginza u zálivu, kam za dob tokugawského šógunátu v 17. století byla navozena zemina. Dnes všechny domy stojí jen 2 metry nad mořskou hladinou. My však zabrousíme na největší rybí trh na světě, Tsukidži. Venku je cedule se zákazem mít zvířata, pantofle, kočárky, velká zavazadla, nekouřit. Areál je opravdu velký, proplétáme se mezi projíždějícími auty, vozíky, prázdnými krabicemi, úzkými uličkami se stánky a mořskými potvůrkami. Neustále se musíme ohlížet, abychom nepřekáželi procházejícím doplňovačům nebo projíždějícím vozíkům. Cítíme, že tam jenom překážíme, proto vycházíme ven a prohlížíme si okolí. Tady to není tak čisté jako jinde ve městě – na zemi se povalují odpadky, zmuchlané noviny. Dole v metru si kupujeme z automatu pití a při té příležitosti fotím mapu Tokijského metra, které čítá celkem 13 linek. Každá linka má svoji barvu, je pojmenovaná jak japonsky, tak latinkou. K tomu má každá stanice svoje písmeno a číslo. Vyjdeme z metra k místu srazu. Fotím chlapíka z rybího trhu na růžovém vozítku, který čeká až bude mít zelenou.

*Všude jsou čerstvé, právě vylovené mořské plody*

*Znovu dopravní policie řídí dopravu u trhu, i když tam jsou semafory*

*Mapa Tokijského metra se 13 linkami metra*

Procházíme dál čtvrtí, kolem jsou výškové budovy nebo staveniště. Zastavujeme se opodál Kapsulového domu. Ten byl v 70. letech postaven pro lidi, kteří žijí sami. Pro jednoho člověka byt pár metrů čtverečních. Nápad se moc neujal, dům začal chátrat. Dnes se ho lidé snaží udržovat, takže ještě pořád stojí.

Jdeme přímo do budovy Caretta Shiodome a vyjíždíme jedním z desítek výtahů nahoru do 47. patra. Díváme se na Tokijský záliv, kolem kterého pojedeme monorailem. Vycházíme z budovy a jdeme se kouknout nahoru na promenádu. Kolem nás jsou moderní administrativní budovy, nad úrovní silnice jezdí vlak i šinkansen. Největším lákadlem je orloj ve stylu Mijazakiho filmů (nejspíš z filmu Zámek v oblacích?).

*Mijazakiho orloj kousek od Caretta Shiodome Building*

*Výhled na čtvrť s kancelářskými budovami*

Přijíždí monorail (jurikamome = racek), který nikdo neřídí. Můžete proto jít úplně dopředu a dívat se z pohledu řidiče na utíkající trať a okolí. Tam jsou ale natlačení turisté, proto nemůžu pořádně fotit nebo natáčet video. Dráha vede nad úrovní země, stáčí se a klikatí, jednu chvíli jedeme stejně s úrovní dvouproudé silnice. Stihnu aspoň vyfotit Rainbow Bridge, který překlenuje Tokijský záliv a přes který jedeme. Trochu mi to připomíná cestu nadzemním metrem v Dubaji.

Vracíme se zpátky a ze stanice scházíme dolů k přístavu. Kupujeme si jízdenky (800 jenů) na výletní loď, plavba po řece Sumidě. Čekáme asi 20 minut a potom se naloďujeme. Na otevřeném prostranství začíná foukat vítr, beru si mikinu. Nejsou žádné vlny, cesta je pohodlná. Zabrali jsme si místa na zádi a fotíme okolní domy, budovy, mrakodrapy. Lidé ze břehu nám mávají. I my jim mávání oplácíme.

Dostáváme se k budově pivovaru Asahi, Flamme d‘Or, která je zlatá a nahoře má střechu připomínající bílou pěnu. Vedle je zlatá socha, které se tu přezdívá „hořící hovínko“, protože ho svým tvarem připomíná. V pozadí se tyčí druhá nejvyšší stavba na světě, Tokyo Sky Tree, pod nímž jsme projížděli vlakem, když jsme se vraceli z Nikkó.

Z lodi jsme znovu na souši a štrádujeme do čtvrti Asakusa. Tady máme rozchod. S Haničkou jsme domluveni, že s námi pojede do budó obchůdku v Ueno. Ten sice najdeme, ale je bohužel zavřeno. Je zrovna pondělí. Co se dá dělat, těšila jsem se, že uvidím něco zajímavého a že si něco případně koupím za zbývající jeny. Říkám I jr, jaké má štěstí, že si pro bógu dojel v pátek. Odvětí mi, že to tušil, proto jel už dřív. Vracíme se zpátky, ale bez Haničky, ta si v Ueno potřebuje něco zařídit. Vystupujeme na zastávce Asakusa, vylézáme z metra ven a míříme k chrámu Sensódži. Nejdříve ale procházíme dlouhou řadou stánků se suvenýry a se sladkými dobrotami. Máme hlad a chceme si dát něco slaného, třeba terijaki. Prodíráme se skrze zástupy lidí, fotím si areál. Začíná poprchávat. Rozhodujeme se zabočit do postranní uličky, tam určitě bude něco k jídlu. Restauraci nestíháme, hledáme stánek s rychlým občerstvením. Vidíme McDonald’s. No co, hlad je hlad. Chceme meníčko z výlohy, ale prodavačka nám vysvětluje anglicko japonsky, že je tam nějaký zádrhel. Opakuje slovo „Kuroku“, čemuž nerozumím. Dojde mi, že to meníčko je jen do dvou odpoledne. Je půl třetí. OK, bereme hambáč, hranolky a pití. Nevím, jestli si máme připadat blbě my, nebo prodavačka. Po chvíli si uvědomuju, že „kuroku“ je japonská výslovnost slova „clock“.

*2. nejvyšší budova světa – Tokio Sky Tree*

*Hlavní brána mon před areálem chrámu Sensódži*

*Stánky se suvenýry a Hlavní síň chrámu Sensódži v Asakuse*

Pomalu na nás začíná jít únava z chození, ale hlavně z toho, že nás čeká náročná cesta domů. Ještě se vydáváme do Akibahary, čtvrti mangy, anime a elektroniky. Tam znovu dostáváme rozchod. Všude jsou neonové billboardy, hlasy z obchodů lákají zákazníky. Vím, že pro Tokio jsou typické Maid kavárny. A hle, na druhé straně chodníku zrovna jedna maidka stojí a dává kolemjdoucím letáčky. Fotím si jí z dálky a dělám dobře. Když přijdeme k ní a chceme si ji vyfotit, rázně odmítá. Tak proč tam stojí ve služkovským oblečku s krátkou sukýnkou a podkolenkama? Zklamání hlavně pro I st, který se s ní chtěl vyfotit a který touhle dobou má v mobilu asi přes 4000 fotek z celého zájezdu.

Maid kavárny fungují tak, že všechny holky, které tam pracují, vás přivítají něžným tónem a po celou dobu se o vás starají, povídají si s vámi a chovají se roztomile. Nosí na sobě upravené a zkrácené oblečky francouzských služek z 19. století. Je to takový relax dejme tomu pro ženaté Japonce, kteří si sem přijdou odpočinout od běsnící manželky a nechají se hýčkat roztomilými číšnicemi. Ty jim připraví třeba vaječnou omeletu a kečupem jim navrch nakreslí smajlíka.

Když už jsem v Akibě, chci si tady ještě něco za zbývající jeny koupit, jdu do krámku s mangou a postavičkami z anime. Plná police tankóbonů, nevím, který vybrat. V obchodech se nesmí fotit, vždy je u vchodu cedulka se škrtlým foťákem, ale já ten zákaz porušuju a natáčím aspoň krátké video. Jinak to respektuju.

*Japonský John Lennon na kole brázdí tokijské ulice*

Už jsme opravdu unaveni, procházíme tax-free krámky (zboží bez daně), kupujeme další suvenýry. Když přichází Hanička, navrhujeme jí, že bychom chtěli do hotelu. Jede s námi na zastávku. Pokračujeme do hotelu, dáváme si večeři a povídáme. I jr přemlouvám, abych si mohla vyfotit jeho bógu. Celý set rozkládám na stůl a fotím. Dívám se, jak krásně prošívané jsou rukavice kote.

*Takhle vypadá set chráničů na kendó, bógu. Skládá se z menu, dó, kote a tare*

Rukavice kote — *Krásná, ručně šitá rukavice kote*

V půl osmé se všichni zvedáme, bereme kufry a jdeme do metra. Někdy musíme kufry poponést po schodech v ruce, protože tu není výtah. Nastupujeme do vlaku a míříme na letiště Haneda, ze kterého nedávno začaly létat i mezinárodní lety. Jdeme k odbavení (to nám zařídila Hanička přes net), dostáváme letenku a jdeme na celní kontrolu. Dopíjíme vodu z lahví. Sundaváme si znovu pásky, náramky a prstýnky už mám dávno v batohu. Projdeme bezpečnostním rámem a jdeme si něco koupit v duty free zóně. Je tam i obchůdek s japonskými suvenýry, takže beru ještě nějaké, které se mi vejdou do batohu. V restauraci si dáváme bagetu s uzeným lososem a já kelímek jahod, kde jsou i bílé s červenými semínky.

Přichází I st, že celníci zabavili deštník se samurajskou rukojetí, který si M koupila. Jdeme k bráně, čekáme na letadlo do Dubaje. Devět hodin letíme do Dubaje, máme 40 minut zpoždění, protože jsme kroužili nad letištěm. I jr si dělá srandu, že z Dubaje poletí Čmoud a bude nás chtít poškrábat svými nechutně dlouhými špinavými nehty nebo že nám zase zasmradí sedačky. Naštěstí neletí.

Z Dubaje do Prahy putujeme necelých 6 hodin. Oddychli jsme si, bezpečně jsme přistáli, jsme doma. Na obrazovce v letadle vidím, že je jen 9 stupňů. V Dubaji bylo 24. Vyzvedáváme si kufry, procházíme pasovou a celní kontrolou, loučíme se. Uvidíme se ještě někdy? Návrat do reality, jsem nevyspalá z letadla a zítra jdu do práce. Snad to tam zvládnu.

TABULKY

SOUHRN NAJETÝCH KILOMETRŮ VLAKEM

6.4.	Narita – Nishi Kasai	56
	Nishi Kasai- Tokio	9
8.4.	Tokio – Osaka Juso	560
	Osaka Juso – Himeji	87
	Himeji – Osaka	87
9.4.	Osaka – Okajama	187
	Okajama – Kurašiki + zpět	32
	Okajama – Osaka	187
10.4.	Osaka – Kjoto	45
	Kjoto – Osaka	45
11.4.	Osaka – Fušimi Inari – Nara	87
	Nara- Dotombori- Osaka Juso	54
12.4.	Osaka — Kjoto	45
	Kjoto- Hirošima	380
13.4.	Hirošima – Mijadžima a zpět	44
14.4.	Hirošima – Tokio	894
15.4.	Tokio Shinjuku – Hakone a zpět	194
16.4.	Tokio Asakusa – Nikko a zpět	276
17.4.	Tokio – Kamakura	56
	kamakura – Jokohama	24
	Jokohama – Tokio	36
18.4.	hotel – Haneda	21
Celkem km		3406

Počet ujetých kilometrů za dobu zájezdu. Zdroj: průvodkyně Hanička

Vstupné
Objekt	Město	Částka
Hrad Himedži	Himedži	1 000 JPY
Zahrada Šukkei-en	Hirošima	260 JPY
Hirošimské muzeum míru	Hirošima	50 JPY
Chrám Kwan Tai	Jokohama, Čínská čtvrť	zadarmo
Velký Buddha	Kamakura	200 JPY
Svatyně Hačimangú	Kamakura	zadarmo
Zlatý pavilon	Kjóto	400 JPY
Gion Corned (divadlo)	Kjóto	3 150 JPY
Chrám Daigódži	Kjóto	600 JPY
Klášter Rjoandži	Kjóto	500 JPY
Palác Nidžó	Kjóto	600 JPY
Chrám Kijomizudera	Kjóto	zadarmo
Chrám Tódaidži	Nara	500 JPY
Chrám Otaimatsu	Nara	zadarmo
Zahrada Isuien	Nara	zadarmo
Císařská vila Tamozawa	Nikkó	510 JPY
Svatyně Tóšógú	Nikkó	1 300 JPY
Zahrada Korakuen	Okajama	400 JPY
Umeda Sky Building	Ósaka	800 JPY
Svatyně Itsukušima	ostrov Mijadžima	300 JPY
Pavilon tisíce rohoží (Sendžó-kaku)	ostrov Mijadžima	100 JPY
Chrám Daišóin	ostrov Mijadžima	zadarmo
Svatyně Jasukuni	Tokio	zadarmo
Zahrada Ninomaru	Tokio	zadarmo
Budova Metropolitní radnice	Tokio	zadarmo
Rybí trh Tsukidži	Tokio	zadarmo
Plavba po řece Sumidě	Tokio	800 JPY
Chrám Sensódži	Tokio	zadarmo
Tokio Sky Tree	Tokio	zadarmo
SUMA CELKEM		11 370 JPY

Údaje o cestě letadlem

Praha – Dubaj	6 hodin	4500 km
Dubaj – Tokio Narita	9 hodin	9300 km
Letová výška	10 km
Teplota v 10 km	-60 C

Tištěné zdroje:

Japonsko: Velký průvodce, National Geographic, Hampshire : AA Publishing, 2008, 399 s., ISBN: 978-1-4262-0234-6

Japonsko: [inspirace na cesty. V Brně: Lingea, 2013. Lingea průvodce. ISBN 978-80-87819-07-4

Blackem světem

Japonsko 2016