Jak jsme se vydali na cestu dlouho necelých 8000 km po Turecku a Balkánu.

Všechno to začalo snem o projetí celé Evropy na čerstvě zakoupené Hondě CBR 1100XX Super Blackbird v roce 2010. Už původně jsem měl v hlavě rozdělit tento cíl na tři etapy. Nejdříve jsem se vydal na sever do Skandinávie, o rok později do západní Evropy a také Maroka. Logicky poslední částí mého snu byla jihovýchodní Evropa a Turecko, které jsem projel minulý rok. Motorka i řidič zůstali stejní, do týmu přibyla spolujezdkyně Jája, která ještě za nikým neseděla, a já ji lákal na cestu dlouhou 8000 km. O tom, jak jsme to na silniční motorce zvládli, se dočtete v tomto cestopise.

Video na konci článku!

Přípravy:

Motorka je připravená, pouze vyměním olej s filtrem a přezuju na Pirelli Angel GT. I já jsem připraven. Jenže my berem Jáju! Sháníme kompletní výbavu. Boty, bundu a kalhoty kupujeme pro úsporu financí starší. Helmu pořizujeme až pár dní před odjezdem. Instaluju interkomy, jedeme je otestovat a jsme spokojeni. Krize nastává dva dny před odjezdem. Jája začíná pochybovat, jestli to zvládne, balí se a hledá spojení domů (údajně chvilková slabost, kterou nesmím dát do cestopisu). Pro jistotu zamykám dveře a po vysvětlení, že vlastně jedem do Chorvatska na tři týdny, jen malou oklikou přes Turecko, si opět vybalí. 🙂 Pak už jde vše hladce, tedy, až na balení. Mám pochyby, jak se pobalí do bočního kufru na tři týdny, ale ve výsledku mám problémy i já. Vždy jsem měl spoustu prostoru jen pro sebe. V 10 hodin večer máme nabaleno. Sice netuším, kdo ten kolos bude řídit, ale ono to nějak dopadne.

Den 1 (2.7.2014):

Vyjíždíme podle plánu po 6. hodině ranní. Jedeme směr Rumunsko na Brno a pak na Budapešť. Na Slovensku sjíždíme z dálnice a hledáme pumpu. První podle GPS je zavřená a na druhé se mělo platit předem. Pozdě, benzín dává i tak. Dáváme tu svačinu a slyšíme neustále mňoukat kotě. Jája se snaží odbourat své nesympatie ke kočkám a nese jí kousek řízku. Kotě vyjadřuje své nesympatie k Jáje tím, že si od ní nic nevezme. Na Slovensko-maďarských hranicích kupuju maďarskou dálniční známku. Dálniční nudu narušuje madam v Porsche Cayenne, která nám nedává přednost a zkouší mé reakce na brzdění. Čím jsme blíže k Rumunsku, tím více povozů s koňmi potkáváme. Na hranicích nás zdrží jen malá kolona, jinak jedem dál směr Hunedoara. Silnice v Rumusku je pěkná, až na železniční přejezdy. Všichni jsou nuceni je přejíždět krokem, a tak vznikají kolony. Zastavujeme u pumpy, po natankování a svačině jde Jája otestovat rumunské záchody. Vrací se s tím, že už víc z Rumunska vidět nepotřebuje a můžeme pokračovat do Bulharska. Nějaký Rumun si totiž spletl postavičky na dveřích a Jája ho viděla v plné kráse. Cestou potkáváme spoustu kempů, ale jak to tak bývá, když už jsme rozhodnuti dnešní jízdu ukončit, žádný nenacházíme. Dojíždíme až k hradu Corvin v Hunedoara a hledáme nějaké místo na přespání. Po dohodě nebereme pokoj, ale jedeme za město hledat místo pro stan. Jedno jsme objevili, jen byl trochu problém tam vyjet. Rozděláváme stan, uvaříme si a jdeme spát. .

Počasí: ráno 10°C jasno, přes den 30°C jasno

Trasa: Křesetice-Brno-Budapest-Arad-Hunedoara

Najeto: 978/978/7976

Den 2 (3.7.2014):

Budík zvoní včas na svítání, nechávám Jáju spát a jdu na kopec fotit východ slunce. Poprvé balíme, což je znát na čase odjezdu, ale s každým dnem se to bude zlepšovat. Jedeme zpět k hradu kolem velmi kýčovitých domů, které byly koncentrovány na jednom místě. Mezitím co jsem fotil, stihla přijít k Jáje žebrající holčička. U hradu potkáváme dvojici Slováků, kteří tu na parkovišti přespali v autě. Prohlídky nemám příliš v oblibě, a tak fotím jen zvenku. Po cestě do Sebes vybíráme peníze z bankomatu a svačíme u místního Kauflandu, kde nás ceny mile překvapily. Za útoku místních toulavých psů ujíždíme směrem na Transalpinu, což je vysokohorská silnice (č. 67C) šplhající až do 2145 m n. m. Od Sebes má úžasný povrch a pěkně se klikatí. Bohužel následuje úsek příčných pruhů bez asfaltu trvající dostatečně dlouho na to, abych začal být vzteklý. Moc tomu nepřidává fakt, že se objevují přeháňky a několikrát jsme nuceni oblékat nepromoky. Na vrcholu zastavujeme a kocháme se blížící se bouřkou.

Během pár minut je u nás, a tak se schováváme v jednom z nepoužívaných stánků. Čekáme hodinu. Než se bouřka přežene, začíná být opravdu zima. Sedáme na motorku a sjíždíme do údolí. Viditelnost klesá na 5 metrů, fouká studený vichr a prší.

V Horezu zastavujeme u kempu, kde beru chatku za 40 lei na jednu noc. Hned po příjezdu k chatce nás vítají dělníci ze sousední chatky, kteří do sebe ženou zlatavý mok. Po sprše jdeme omrknout restauraci. Obsluha přináší menu a hned čeká, co si vybereme k jídlu. Ještě, že tam mají obrázky, protože tady umí jen rumunsky. Něco jako jídlo dostáváme, ale cena neodpovídá ani kvalitě, ani kvantitě. Už si zvykáme i na psy, kteří žebrají u stolu. Chci si dát další chod, ale obsluha se někde zašívá. Dochází mi trpělivost a jdu na bar zaplatit, protože bychom tam čekali asi doteď.

Počasí: ráno 13°C jasno, přes den 10-24°C bouřka, kroupy, mlha, vichr

Trasa: Hunedoara-Sebes-Sugag-Horezu

Najeto: 256/1234/7976

Den 3 (4.7.2014):

Po nabalení motorky jedeme hledat místní klášter. Nejdříve dojedeme ke kostelíku, který nestojí ani za fotku. Po podrobnějším prohledání připravených materiálů už jedeme přímo pod klášter. Po příchodu vidíme jeptišky s biči v rukách a během několika vteřin opouští smečka toulavých psů komplex kláštera. Radši si dáváme pozor, abychom nevstoupili někam, kam nemáme. Mohli bychom taky dopadnout jako ta smečka. 🙂 Pokračujeme do města Curtea de Arges, ze kterého vede druhá velmi navštěvovaná silnice s označením 7C – Transfagarasan (2034 m n. m.). Stavíme na fotku u party motorkářů z Turecka, kteří jedou něco podobného co my. Navzájem se fotíme a pokračujeme dál.

Jedeme z jižní strany a jsem zvědav, jaké bude počasí po projetí tunelu na vršku, jelikož doteď bylo jasno. Za tunelem vjíždíme do mlhy. Projíždíme okolo stánků a pod nimi svačíme. Přijíždí dvě české motorky, s jejichž osádkou se chvíli bavíme. Pokračují do Chorvatska k moři. Počasí se nakonec malinko umoudřilo a alespoň na chvíli jsme viděli část klikatící se silnice na severní straně. Náš další cíl cesty je hrad Bran. Zastavujeme v kempu (58 lei/2 os) nedaleko hradu. Po postavení našeho bydlení sedám na motorku a jedu sehnat něco k jídlu. Ve vedlejší vesnici nacházím obchod, ve kterém se mi podaří tankvakem zavadit o stojan s brambůrky. Vidím jen vykulené oči nakupující babky, a když se otočím, stojan už padá. Po cestě jsem zahlédl menší kostelík. Zajel jsem k němu a z okolních chýší vybíhají děti. Přijíždějící povoz nemůže projet, tak ještě uhýbám s motorkou a chvilku fotím. Přišlo mi, že jsem byl pryč chvilku, ale Jája měla jiný názor. S vysvětlením, že jsem si musel fotit cikánčata, jsem moc neuspěl. 🙂

Počasí: ráno 16°C jasno, přes den 22°C, polojasno

Trasa: Horezu-Curtea de Arges-Fagaras-Bran

Najeto: 327/1561/7976

Den 4 (5.7.2014):

Vstáváme už v 6 h, balíme, snídáme. Jedeme na lehko k hradu Bran, platíme parkovné (3,5 lei) a prodíráme se přes stánky ke vstupu. Nemáme dost lei, platební kartu to odmítá a eura neberou. Nacházíme bankomat a platíme vstup (50 lei) do hradu. Uvnitř byl neskutečný nával, nedalo se pořádně projít. Po půl hodině se nám podaří prodrat před skupinu s průvodcem, což znamená, že se konečně můžeme po hradě volně pohybovat. Vracíme se do kempu a nabalíme věci na motorku. Při odjezdu z kempu využívá jedna korpulentní ženská od vedlejšího stanu situace, kdy Jája šla pěšky k výjezdu z kempu, a smutně mi mává na rozloučenou. Míříme na Babele, což jsou skalní útvary nacházející se nad městem Busteni. Po příjezdu k lanovce se ptám kluka, který vybírá parkovné, kolik stojí lanovky. Volá asi na 100 m vzdáleného místního naháněče, který nás přesvědčuje, že ač od spodu je to v mlze, nahoře je krásně. Moc mu nevěříme a pokračujeme do Bulharska. Na hranicích jsme zbaveni povinnosti platit za most spojující oba státy. K mostu jedeme po šílených panelech, které pamatují asi dost. Náš první cíl v Bulharsku jsou skalní kostelíky v Ivanovo. Nejdříve špatně zadávám polohu do GPS a stojíme v jiné vesnici u opuštěné benzinky. Chci si ji vyfotit, ale zrcadlovka píše chybu spojení těla a objektivu. Skvělé! Zrovna teď. Mám s sebou ještě portrétní objektiv, ale širokáč je širokáč. Nakonec přicházím na způsob, jak alespoň provizorně fotit. Objektiv jsem nedocvakl, foťák funguje, jen není možné měnit clonu a automaticky ostřit. Poznámka pro majitele zrcadlovek: Později jsem zjistil, že při určitém ohnisku objektiv funguje. Využil jsem toho a nastavil clonu na 8, zmáčknul jsem tlačítko hloubky ostrosti a zároveň pootočil objektiv mimo kontakty. Tím jsem docílil trvalého nastavené clony na výhodnou hodnotu pro univerzální využití (velká hloubka ostrosti, nejlepší kresba). Kostelíky nacházíme už navečer, takže je zavřeno. To nám nevadí, jelikož k jednomu vystoupáme po schodech a přes mříže vidíme vlastně všechno. Jdeme se ještě podívat na vyhlídku. Přemýšlíme, že tu zůstaneme přes noc, ale hejna komárů nás odrazují. Sedáme na motorku a ještě pokračujeme v cestě. Za soumraku tankujeme a ptáme se pumpařky na kemp. Prý až na pobřeží okolo Varny, což bylo nějakých 130 km. Začínáme koukat po nějakých místech na přespání, když v tom projíždíme okolo odbočky k „Beli Lom Lake“. Hroznou cestou se dostaneme k jezeru, kde sedí několik rybářů. Hledáme místo na přespání, čehož si všimne jeden rybář a naznačuje, že si to máme rozbalit u něj, že pojede pryč. Slibuje, že v 5 ráno opět bude tu. Už za tmy se v rychlosti koupeme a mizíme ve stanu.

Počasí: ráno 18°C jasno, přes den 25°C přeháňky

Trasa: Bran-Busteni-Bucuresti-Pyce-Ivanovo-Beli Lom

Najeto: 413/1974/7976

Den 5 (6.7.2014):

Okolo páté hodiny nás budí rybáři, kteří nedaleko nás spouštějí na vodu čluny. Po snídani a nabalení všech věcí na stroj vyrážíme na Varnu. Po cestě se zastavujeme u tzv. lesa z kamenů (Pobiti kamani), který se pyšní dutými kamennými sloupy o výšce až 7 metrů. Vstupné činí 1,5 E za osobu a jsem poučen, že se v Bulharsku krade, a že si mám přeparkovat motorku na parkoviště. Mám pochyby, protože z tohoto místa na motorku vidím a to jejich parkoviště je v lese. Po přeparkování zjišťuji, že tam sedí jakýsi hlídač. Po procházce mezi kamennými útvary jedeme na Varnu. Bavíme se při pohledu na dvě osoby na žebřících, které se snaží upevnit plachtu na billboard. V okamžiku, kdy projíždíme, plachta padá na zem. Jejich vyčítavé pohledy byly k nezaplacení. Ve Varně mi bankomat vydává 20 bankovek po 10 lev a já poprvé zažívám pocit mít narvanou peněženku k prasknutí. Poté se vydáváme peněžence ulevit do místního supermarketu. Vysílám Jáju pro malou svačinu. Cestou asi zapomněla, že tu jsme na motorce, protože se vrací s několika plnými taškami (24 lev). Za starých časů se jezdilo na Zlaté Písky a my jedeme prozkoumat, jak to tam vypadá teď. Jednoho Rumuna v SUV mám sto chutí vytáhnout z auta, jelikož nás míjí opravdu na centimetry v celkem vysoké rychlosti. Zastavujeme v kempu Laguna, na recepci platím 64 lev za dvě noci a po prozkoumání nejvýhodnějšího místa rozbalujeme bydlení. Shazujeme ze sebe motohadry a vyrážíme se koupat. Po příchodu ještě přesouváme stan k altánu s posezením a grilem. Netuším, jak to ta holka tušila, ale nakoupila věci na grilování. Vydávám se posbírat po kempu suché větve. Jája mezitím připravovala brambory se slaninou a se zeleninou. Po tom, co jsem odešel, se prý po kempu ozývaly zvuky, jako když někdo kácí stromy. Já o tom nic nevím. Večer jdeme na pláž do hospody na wifi, dáváme pivo a horkou čokoládu (6 lev).

Počasí: ráno 13°C jasno, přes den 27°C jasno

Trasa: Beli Lom-Varna-Zlaté Písky

Najeto: 138/2112/7976

Den 6 (7.7.2014):

Ráno se rozhodujeme, že si dojedeme do obchodu pro snídani. Nacházíme obchod několik kilometrů od kempu. Bohužel nedaleký hotelový komplex zapříčinil ceny, na které se netváří ani moje narvaná peněženka. 🙂 Bereme tři věci a jedeme do kempu. Jdu se zeptat recepční na servis foťáku ve Varně. Ochotně mi googluje servis a volá tam. Dostávám adresu a jedu do Varny. Podle GPS jedu přímo před malinký servis. Pán mi německy vysvětluje, že jde o kabel v objektivu. Má jich tu spoustu, ale tento ne. Posílá mě pryč s tím, že stejně nemá čas. O jiném servisu neví. Jen o bazaru. Dál nepátrám, dá se fotit provizorně i takto, pouze to déle trvá, než manuálně zaostřím. Po cestě zpět kupuju maso na gril na večer a tankuju. Po příjezdu jdeme k moři, kde jsme celé odpoledne. Dřívím, které zbylo ze včera, roztopím gril a děláme si burgery. Během několika minut jsou v okolí dva psi a pár koček. Večer se jdeme projít podél pláže do Zlatých Písků, kde se těží i ze vstupu na molo (1 lev). Jdeme na pivo a víno do hospody, kde se nás ujímá číšník ovládající jak češtinu, tak slovenštinu. Měl jsem opravdu žízeň, takže první pivo hned zasyčelo. Číšník to okomentoval slovy:„Čechy, moc piva“.

Počasí: ráno 18°C jasno, přes den 31°C jasno

Trasa: Zlaté Písky-Varna-Zlaté Písky

Najeto: 49/2161/7976

Den 7 (8.7.2014):

Chci jít ve 4 h ráno fotit, ale nějak to nezvládám a pokračuju ve spánku. O dvě hodiny později vstáváme a balíme. Pár kilometrů od kempu jedeme ke skalnímu klášteru Aladža (5 lev/os). Ve skalní stěně se nachází několik pater místností, které jsou přístupné po vybudovaných schodech. Pokud chce někdo ztrácet čas u zamřížované díry v zemi, 800 m v lese jsou „katakomby“. Jedem přes Varnu, kde nás předjíždí bílé BMW X6 a jen těsně míjí boční kufr. Zastavujeme v městečku Nesebar, které je na listě UNESCO. Zaparkujeme motorku a já se vydám fotit. Po příchodu se Jája baví s motorkářem na CB 500 z Čech. Zjišťujeme, že se známe přes motoforum. Přejeme si šťastnou cestu a pokračujeme směrem na jih Bulharska. Na pumpě nás oslovují Češi jedoucí na motorkách z Kosova. Jsou z něj nadšeni, což rádi slyšíme. Před vjezdem do Turecka chceme zůstat ještě den u moře. Hledáme tedy v Tsarevo kemp. Jeli jsme podle značek camping, ale nikde nic. Zastavil jsem u informací, kde seděla mladá holka, která uměla jen bulharsky. Během chvilky přijela (podle podoby usuzuju) její matka. Ta mi doporučila známého kemp (za 10 lev/os) s tím, že přijede a dovede nás tam. Za pár minut sedáme na motorku a jedeme za autem do kempu. Příjezdová cesta je hrozná, Jája musí pěšky. Nakonec jsme nedaleko pláže na oploceném pozemku u bungalovu. Večeříme u pláže v restauraci a užíváme si poslední večer v Bulharsku. Zítra nás čeká Istanbul.

Počasí: ráno 20°C jasno, přes den 30°C jasno

Trasa: Zlaté Písky-Varna-Burgas-Tsarevo

Najeto: 240/2401/7976

Den 8 (9.7.2014):

Daří se mi vstát na východ slunce a udělám pár fotek. Při snídani nás majitel bungalovu upozorní, že na pozemku zahlédl zmiji. Klackem zkoumá křoví a hledá ji. Ozve se pár ran, na klacku ji vyndává z křoví a odnáší na kraj pozemku, kde jí několikrát zarazí hlavu do země. Při odjezdu dostáváme od majitele bonbóny. Cestou potkáváme ještě jednoho hada, který se plazí přes cestu. Jája vyvádí do intercomu už kilometr dopředu. Zastavíme a čekáme, až ten metrový macek zmizí ve škarpě. Z Tsarevo pokračujeme na turecké hranice po silnici č. 99. Nedoporučuju ani pro endura. Děr je tolik, že kličkovat ztrácí smysl. Celou cestu nadávám do helmy a přemýšlím, že odpojím intercom, abych toho ušetřil Jáju. Ta je celou dobu potichu, protože tuší, že není správná doba, aby na mě mluvila. Snad hodinu jedeme na jedničku, občas když se zadaří, dávám krátce za dvě. Vesnice Kondolovo, kterou právě projíždíme, nám připadá jako konec světa. Tady se zastavil čas. Stavíme před obchodem, necháváme zchladit motor a jdeme si na chvilku sednout. Uvnitř kupuju sušenky a fotím si interiér. Pozorujeme dva dědy, kteří vypadají jako jediní chlapi v obci. Děláme si srandu, že to jsou kohouti vesnice… S mapou v ruce se ptám prodávající babky, jestli zbytek cesty k hranicím je taky rozbitý. Říká, že se to bude zlepšovat. Nevím, kterou cestu měla na mysli, ale nijak výrazně se to nezlepšovalo. Do některých děr by se schovala celá motorka. Na hranicích potkáváme dva páry Novozélanďanů na motorkách. Jedou z Londýna po celé Evropě. Už jsou na cestě přes dva měsíce. Na turecké straně si v 1. budce zapisují SPZ, pak jdeme do budovy, kde jsou dvě okénka. V jednom kontrola pasů a v druhém kontrola dokladů od motorky. Celník si prohlíží papíry od motorky, zapisuje vše do PC a pořád se turecky na něco ptá. Nerozumíme mu nic, tak jen přikyvujeme. Ještě musíme k celníkovi, který vše prochází a vyptává se, kam jedeme. Sedáme na motorku a zastavujeme u závory, kde vše kontrolují. Turecko nás vítá skvělou silnici. Stavíme na jídlo a během chvíle u nás žebrají tři psi. Na nájezdu na dálnici se chci zeptat na elektronickou platbu mýtného. Nikde nic. Neřeším tedy placení a jedem směr Istanbul. Na tankování by nebylo nic zajímavého, snad jen to, že po zaplacení kartou pomalu odjíždíme od stojanu a venkovní obsluha po nás řve a mává peněženkou. Přibíhá a já mu vysvětluju, že jsem platil kartou vevnitř a ne jemu venku (všude v Turecku, ale i jinde na Balkáně, je venku obsluha, která vám natankuje a je možné rovnou zaplatit hotově). Přijíždíme do čtrnáctimilionového Istanbulu, což je znát na dopravě. Dvě hodiny se prodíráme do centra, což znamená, že už dvě hodiny jde ventilátor a ručička teploty vody v motoru se nepříjemně blíží k červenému poli. Zastavujeme na odpočívadle mezi autobusy a hledáme kemp, který tu měl být. Dostáváme pozvání na čaj od řidičů autobusů. I když si skoro nerozumíme, skvěle se bavíme. Ptáme se na kemp, jeden se rozhlédne kolem sebe (kousek trávy, kde leží bezdomovci) a říká, že místa je tu dost pro všechny. 🙂 Několikrát nám nabízí cigarety a po odmítnutí vždy jen obdivně pokynou hlavou. Objíždíme okolí, ptáme se na kemp. Někdo říká, že tu žádný není a někdo nás posílá na, jak jsme později zjistili, hlídané parkoviště. Vracíme se na hlídané parkoviště, které se nachází velmi blízko centra. Nejdříve se bavím s individuem, které nemá s parkovištěm nic společného. Vypadalo to, že na přání sedí celý den u auta a hlídá. Na všechno odpovídal: „No problem“. Nakonec domlouvám parkování přímo pod budkou pravých hlídačů. Převlékáme se a jdeme do města. Měníme peníze a okamžitě míříme na kebab. Kebab je dobrý, ale přece jen je trochu zklamáním na to, že jsme v Turecku. Prohlížíme si mešitu Sultan Ahmed (Modrá mešita) a snažíme se dostat dovnitř. Pro turisty je určen zvláštní vchod, kde si bohužel přečteme, že dnes už se dovnitř díky modlitbám nedostaneme. Sedíme zklamáni na schodech, najednou se otevřou dveře a obsluha nás popohání, že jestli jsme jen dva a budeme rychlí, ještě nás pustí. Paráda! Rychle se zouváme, Jája fasuje šátek přes vlasy a jsme uvnitř.

Těžko se to popisuje slovy, vnitřní prostory jsou obrovské. Zdržujeme se tu možná půl hodiny a poté jdeme k velkému bazaru. Bohužel už je pozdě a je zavřen. Pokračujeme na druhou stranu k mešitě Yeni (Nová mešita). Po cestě narážíme na mešitu Nuruosmaniye, do které také nahlédneme. Ač ještě není tma, většina ulic zeje prázdnotou. Vracíme se teda k hlavní třídě u Modré mešity. Parky v jejím okolí jsou v obležení piknikujících obyvatel. Kupujeme pohledy, pár dárků domů a pomalu se vracíme k motorce. Po příchodu je vše v pořádku, dokonce dostáváme jako bonus od hlídačů z budky kelímek pepsi. Na parkovišti stojí několik karavanů a tak přemýšlíme, že tu přespíme. Už je tma a nemá smysl hledat něco jiného. Hlídačům to nevadí, tak se ptám na cenu. Ráno bych měl platit 12 TL za parkovné i přespání. Poté se jdu zeptat jednoho z karavanistů, jestli si můžeme rozložit bydlení vedle nich. Jde o prarodiče s malým vnukem z Řecka, kteří jsou velmi milí. Za jejich asistence (rozsvítí nám světlo, klučina nám pomáhá se stanem) stavíme stan a dostáváme lahev vody. Jája odměňuje klučinu tyčinkou. Na parkovišti jsou i záchody, takže se nemáme úplně zle.

Počasí: ráno 18°C zataženo, přes den 33°C jasno

Trasa: Tsarevo-Kondolovo-Malko Tarnovo-Kirklareli-Istanbul

Najeto: 342/2743/7976

Den 9 (10.7.2014):

Ruch z okolí nás budí velmi brzo a tak před 7. hodinou jsme připraveni odjet. Jdu s kartou do budky (kde už jsou jiní hlídači) s tím, že chci platit. Obsluha přikládá moji parkovací kartu na čtečku a požaduje 30 TL. V klidu vysvětluju, že mi jeho kolegové včera řekli 12TL a říkám, že mám motorku. Chce, abych s motorkou přijel k závoře. Teprve, když vidí motorku, znovu načítá kartu a požaduje jen 6 TL. Přejíždíme Bospor do Asie a opět rozhoukáváme mýtnou bránu. Závory tam nejsou, nikdo nic neřeší. Zastavujeme u silnice u restaurace, protože po cestě nebyl žádný větší obchod. Obsluha je naprosto neschopná cokoliv vysvětlit ohledně jídel, navíc mají poměrně vysoké ceny a náhodně si něco vybrat v turečtině se nám nechce. Dáváme si jen pití a pokračujeme dál. V mapě objevuji průsmyk, který je velmi blízko naší cesty. Vydáváme se tam, ale velmi rychle končíme v hlubokém štěrku. Možná jindy na jiné motorce. Každopádně jsme se stali velkou atrakcí pro místní. Míříme na Pamukkale (česky bavlněný hrad), což je jedna z největších atrakcí Turecka. Jedná se o travertinové terasy s jezírky. Jáje není dobře, tak zastavujeme u nejbližší benzinky. I když netankujeme a nic nekupujeme (prodejna je pustá), jsme pozváni na posezení. Přidávají se i náhodní kolemjedoucí Turci. Dostáváme hrušky, odpovídáme na zvídavé otázky typu: kolik stojí naše motorka a kolik jede. Posazuju malého klučinu na motorku, otec si ho fotí. Další zastávkou je mekáč, jelikož už opravdu umírám hlady. Před ním stojí dvě motorky s ukrajinskou značkou. Přichází k nám jeden z Ukrajinců a prohazujeme pár slov. Po jídle k nám přicházejí oba a dost dlouho si s nimi povídáme. Probereme od cestování po krizi na Ukrajině. Míří stejným směrem. Vyměňujeme si kontakty, necháváme se společně vyfotit a jedeme dál. Klidný přesun narušuje kamion, který vjíždí do našeho pruhu a tlačí nás na svodidla. Jdu na brzdy a řadím se za něj. Asi už jsem si zvykl. Zastavujeme u supermarketu, což je v Turecku docela ojedinělá věc. Hlídač nás posouvá přímo před prodejnu do stínu. Jdu nakoupit a procházím bezpečnostním rámem. Přijíždíme do Pamukkale, kde jsme v obležení naháněčů. Někteří se snaží běžet za motorkou. Zastavujeme kousek dál, abych zadal do GPS hledání kempů. Přijíždí naháněč na skútru a snaží se nám vnutit jeho hotel. Chvíli s ním diskutuju, že chceme do kempu. Údajně má kemp u sebe. Jedeme za ním k hotelu a já jdu smlouvat. To, že žádný kemp nemá, bylo hned jasné, ale chtěl jsem ho zkusit, jak nízko s pokojem půjde. Ze 100 TL za pokoj pro dva na noc se snídaní jsem se dostal na 65 TL. Kemp by byl jen o něco málo levnější. Pořád mi cpe dvě noci, že je toho tady tolik, že to nemůžeme stihnout za den. To určitě. Po sprše a zkulturnění sebe vyrážíme k travertinové skále. Areál už je zavřený. Posedíme na trávě s výhledem na skálu, zajdeme si na jídlo do hospody a padáme do postele.

Počasí: ráno 18°C zataženo, přes den 33°C jasno

Trasa: Istanbul-Kutahya-Dinar-Pamukkale

Najeto: 672/3415/7976

Den 10 (11.7.2014):

Balíme, jdeme na snídani. Dohodnu se s majitelem, že si tu můžeme nechat motorku, protože pokoj máme kvůli úklidu v 10:30 opustit. Řekl bych, že ten pokoj vůbec netuší, co slovo úklid znamená. Nabalujeme všechny věci na motorku a jdeme do areálu Pamukkale (25 TL/os). Před vstupem na travertin se musíme zout a boty si neseme. Fotíme se v jezírkách, obdivujeme tu krásu. Čím jsme výš, lidí přibývá, jelikož ze shora přijíždí jeden autobus za druhým. V areálu se nachází také antické lázně s bazénem a ruiny Hierapolis. Tohle všechno za ten vstup rozhodně stojí! Při odchodu z teras potkáváme Ukrajince, ale ti nás neslyší. V hospodě dáváme kebab menu a vracíme se k hotelu k motorce. Jdu zaplatit za ubytování, ale náš naháněč nějak zapomněl cenu, na které jsme se včera dohodli. Chvíli dělá blbýho, ale pak mi vrací správně. Leje ze mě proudem už při balení a to jsem jen v trenkách. Ručička teploměru se blíží 40°C ve stínu. Jedeme bez bund, protože jinak se to nedá. Po cestě má být červená voda v řece, ale v tomhle pařáku nemám sílu někde zastavovat a hledat to. Pokračujeme k pobřeží směr ruiny Efes. Po cestě stavíme na pumpě, jdu zaplatit a kupuju studenou vodu. Po příchodu k motorce koukám na zničenou Jáju, která už stihla vypít litr čtyřiceti stupňové vody z motorky. Po otázce: „Proč piješ ten čaj?“ jsem byl sjet nasraným pohledem. Ještě párkrát jsem si po cestě rýpnul, jestli „čaj“ osvěžil. Po příjezdu k pobřeží se „ochladilo“ na 33°C, až jsme si říkali, jak je příjemně po tom peklu. Hledáme ve městě Selčuk, nedaleko Efes, nějaký větší obchod. Bez úspěchu. Zastavujeme náhodně u stánku se sendviči. Nechám si dát dovnitř úplně všechno, co nabízí (5 TL). O kousek dál nacházíme krámek s potravinami a nakupujeme maso a další věci na večeři. U moře nacházíme skvělý kemp (25 TL/os). Hned se jdeme koupat. Máme pro sebe obrovskou pláž (asi nejlepší za celou cestu). Už po tmě vaříme rizoto a po konzumaci spokojeně uleháme do stanu.

Počasí: ráno 26°C jasno, přes den 33-40°C jasno

Trasa: Pamukkale-Aydin-Selcuk

Najeto: 203/3618/7976

Den 11 (12.7.2014):

Vstáváme až v 9 h, balíme a jedeme na lehko na ruiny Efes. Jáje se motá hlava, ale trvá na tom jít dovnitř. Platíme nekřesťanských 30 TL/os a procházíme ruiny. Nejdřív jsem zklamán i vzhledem k ceně, ale po projití celého komplexu přiznávám, že to za to rozhodně stojí. Vracíme se do kempu a jdeme se koupat na tu skvělou pláž. Odjíždíme až někdy kolem 15. hodiny. Náš další cíl je bájná Trója. Vzhledem k času tam dnes určitě nedojedeme. Stavíme u silnice u stánku s jídlem. Za 6 TL si dáváme dva výborné sendviče (nic jiného nemají). V podvečer hledáme kemp, ale jediný v okolí je zavřený. Už za šera projíždíme městem a v tom se kolem nás proženou dva kluci na mopedu (bez helem a jak jinak než v kraťasech a triku). Sledujeme je, jak kličkují za jízdy mezi auty. Dostávají smyk, jejich zadní kolo lítá ze strany na stranu a najednou se vezou po zemi. Auta brzdí. Jedeme kolem a nic jim není. V druhém směru zahlédneme značku kempu. Střed vozovky není možné přejet, tak se otáčíme, jak je to možné a vracíme se v druhém směru ke kempu. Jája čeká u motorky a já jdu zjistit co a jak. Kemp je malinký, ale zasahuje k moři. Projdu až k hospodě u pláže a tam se ptám obsluhy. Stojí okolo mě asi 5 lidí, ale nikdo neumí slovo anglicky. Volají majitelku kempu a já se s ní po telefonu domlouvám na ceně (20 TL/os).

Počasí: ráno 25°C jasno, přes den 30°C jasno

Trasa: Selcuk-Izmir-Edremit-Kucukkuyu

Najeto: 341/3959/7976

Den 12 (13.7.2014):

Po skvělé snídani od Jaji píšu pohledy a přitom dostáváme od obsluhy kousek melouna. Jdu nám natočit vodu na pití, ale kluk z vedlejšího karavanu mě vede jinam a tankuje mi vodu. Vypadalo to, že voda, kterou jsem si chtěl natočil nebyla pitná, jenže co přišlo po vypití této za několik hodin v Tróji, nebylo zrovna příjemné. Vyrážíme do bájné Tróji. Slézám z motorky, jdu zaplatit vstupné (20 TL/os) a jedeme k závoře. Obsluha se zdráhá zvednout závoru, i když jsem před chvíli kupoval lístky. V areálu stojí za vidění trojský kůň, jinak ruiny jsou proti Efes směšné. Potkáváme tu německou rodinku, jejichž náctiletá značně obézní dcera nadává na několik schodů, které musí v tom vedru zdolat. Trávím dost času na záchodech, poprvé za cestu mě dohnaly střevní potíže. Z Cardak jedeme trajektem zpět do evropské části Turecka (10 TL/motorka). Jelikož pomalu vyjíždíme z Turecka, hledám ve větším městě poštovní schránku. Neuvědomuju si, že je neděle, takže odeslaní na poště nehrozí. Bohužel v Turecku nemají nikde poštovní schránky. To nám potvrzuje i policajt v dalším městě. Těsně před hranicemi s Řeckem jedeme k poště, ale nikde nic. Dáváme tu alespoň jídlo v bufetu (11 TL). Motorku obhlíží chudý klučina, nejdříve se bojíme o věci, ale fakt ho zajímá jen motorka. Posazuju ho na motorku. Jeho radostný pohled je k nezaplacení. Na hranicích tři okénka, vše jde celkem rychle. Na Řecké straně projíždíme nějakou dezinfekcí, ukazujeme pasy a jedeme dál. Ve směru do Turecka se tvoří několikakilometrová kolona. Dochází nám benzín, zadávám pumpy do GPS. Sjíždíme z dálnice a jedeme k 1. pumpě. Je zavřená. Z druhé, která se nachází pár stovek metrů dál, udělali restauraci. Na třetí už tankujeme, dofoukávám gumy a jako bonus dostáváme zadarmo studenou vodu. Už se začíná stmívat. Koukáme po místě u moře na přespání. Jája zahlédne parkoviště přímo u moře. Jedeme tam a zastavujeme na písku, pár metrů od moře. V okolí stojí několik karavanů a je tu klid. Koupeme se, vaříme večeři a rozbalujeme karimatky na pláži. Spíme na pláži pod širákem.

Počasí: ráno 23°C jasno, přes den 32°C jasno

Trasa: Kucukkuyu-Kesan-Kavala-Nea Iraklitsa

Najeto: 467/4426/7976

Den 13 (14.7.2014):

Vstávám na východ slunce a fotím. Střevní potíže nabírají na obrátkách a pokračují, tak zobu Imodium. V 8 hodin máme zabaleno a jedeme k nedalekému supermarketu na snídani. Neodoláme stánku s občerstvením u silnice. Po zklamání, že gyros tu nedělá, si poroučíme sendviče a vodu (5 E). Chlap se vyptává, mluví o své motorce a tvrdí, že byl nedávno v Praze. Radí nám nějaké pěkné místo v Dios, ale podle jeho popisu nic nenacházíme. Pohoří Olymp je nádherné, jen škoda, že opět máme smůlu na počasí a neukáže se nám v plné kráse. Objíždíme ho ze západní strany a stavíme na svačinu. Zastavují u nás dva Řekové, chtějí nám poradit, ale ve výsledku nám příliš nepomohli (ptal jsem se na cestu do Meteory). Vyjíždíme ještě kousek mimo náš směr na focení, po půl hodině se vracíme a kousek pod místem, kde nám místní radili s cestou, je opět potkáváme, jak stojí u silnice. Asi čekají, až projedeme, aby měli klid, že nám dobře poradili. Zastavujeme na jedné vyhlídce vedle bulharských snědých občanů, kteří jsou utábořeni na lavičce se stolkem. Něco ohýbají na ohýbačce, takže předpokládám, že rozjíždějí v Řecku podnikání. Přijíždíme ke klášterům Meteora. To je jedna z nejhezčích památek, co jsme zatím viděli. Kláštery postavené na slepencových skalách nás nechávají v úžasu. Neustále zastavujeme a fotíme. Sjíždíme do města Kalabaka, které se rozprostírá pod skalami. Zajíždíme do kempu (17 E/2 os.). Procházíme město a hledáme hospodu s wifi. Hned jak Jája dořekla větu o tom, jaké máme zatím skvělé počasí, žene se k nám bouřka. Jdeme rychle do kempu a doufáme, že stan je pořád na svém místě i bez ukotvení.

Počasí: ráno 19°C jasno, přes den 31°C polojasno

Trasa: Nea Iraklitsa-Katerini-Elassona-Meteora

Najeto: 442/4868/7976

Den 14 (15.7.2014):

Celou noc pršelo a stále prší. Jdeme snídat pod přístřešek, kde se chopím rozdělání cereálií. Říkám si: „Když to nejde silou, jde to větší“, a pytlík exploduje po půlce kempu. Čekáme, až přestane pršet, abychom mohli odjet bez nepromoků. Z kempu sice odjíždíme bez nepromoků, ale během dne je několikrát oblékáme. Na Řecko-albánských hranicích konečně dáváme gyros (4,5 E). Bavíme se s Albáncem, který studuje v Londýně. Nemůže pochopit, proč jedeme do Albánie. Dokonce radí, ať se radši otočíme a jedeme někam jinam. Tak jednoduše nám to neotrávíš, chlapče! V koloně k hranicím nás ještě osloví Češka, která bydlí v Makedonii. Do třetice se bavíme s Polákem v autě před námi o Albánii. Když jsme se dostali na řadu k okénku, celník zadává do systému Jáji pas a systém padá. Čekáme asi 15 minut, pak vše funguje a my můžeme pokračovat. V druhém okénku sedí velmi zženštělý celník, který se Jáje chlubí, která sprostá slova se naučil během studií v Bánské Bystrici. Mě se ptal, jestli je Jája moje poslední. Nakonec jí gratuluje k mladšímu úlovku (mně) a podává jí ruku. Albánská strana byla v klidu, celník přežvykující cigaretu dává razítko do pasu a nám nic nebrání v cestě. Líbí se mi albánská příroda, tedy když zrovna u silnice nehoří odpadky. Zajíždíme do města Gjirokastel zapsaného na listu UNESCO. Stoupáme centrem po kamenné dlažbě a místo abych se otočil a jel zpět po asfaltu, klesáme po kluzných kamenech uličkami zpět. Na otáčení je pozdě, Jája musí pěšky, protože klesání je příliš prudké. Měl jsem co dělat, abych to sjel dolů sám. O pár kilometrů dále nás GPS vede přes polňačku. Je po dešti a my nemůžeme dál. Otáčíme to a nacházíme správnou cestu. Jája opět musí pěšky, lituju ji. Opět jsme nuceni se pařit v nepromocích. Chytá nás několik přeháněk. Chceme se dostat k pobřeží a někde u moře přespat. Jedeme do Vlore, ale silnice plná děr nás zastavuje asi kilometr od moře (díry mají průměr i dva metry a jsou plné vody, kdo by riskoval, že tam zaplujem s celou motorkou). Místní kluk nám radí asfaltku vedoucí k moři. Vzdušnou čarou je to kousek, ale my se motáme úzkou asfaltkou několik kilometrů. Projíždíme dost strašidelným lesem, ale k moři není možné dojet. Jedeme podél pobřeží, až narážíme na značku hotelu ukazující na dost špatnou polňačku. Jája opět pěšky, já pomalu dojíždím až k hotelu. Jdu se zeptat na cenu, ale jsem hned odpálkován, že mají plno. Venku se ještě bavím s klukem z kuchyně, jestli bychom tu nemohli kempovat. Jde se zeptat a za okamžik přichází s pozitivní odpovědí. Spíme na louce vedle hotelu. Ukazuje nám venkovní sprchy, záchody a restauraci. Skočíme do moře, dáme sprchu a jdem zkusit tu jejich restauraci. Dostali jsme skvělé jídlo i pití, na závěr dostáváme meloun. Platíme 12 E a jdeme spokojeně spát.

Počasí: ráno 13°C déšť, přes den 16-24°C oblačno, déšť

Trasa: Meteora-Metsovo-Gjirokastel-Vlore

Najeto: 346/5214/7976

Den 15 (16.7.2014):

Dopoledne využíváme hotelové pláže, kde nás stačili zkasírovat za využívání lehátek a vyrážíme až v poledne. Motáme se zpět k Vlore, po cestě fotím krávu, která se „pase“ na hromadě odpadků. Všímáme si plyšových hraček, které jsou na nedostavěných domech. Údajně na sebe mají stahovat závist a po dokončení domu se slavnostně spálí. Ve městě Fier odbočujeme k antickému městu Apollonia. Vstupné činí 300 LK/os a v ceně je muzeum i prohlídka ruin. Bavíme se s Albánkou, která žije v USA a je tu poprvé. Pokračujeme směrem do Makedonie. Čekáme, až pastevci převedou ovce a když se rozjedeme, zaútočí na nás jejich pes. Odbočujeme na Elbasan a nevěřícně kroutím hlavou, jak vypadá hlavní tah na Makedonii. Asfalt tu chybí, projíždíme bahnem. Pak se silnice začne zlepšovat, až dojedeme do Elbasanu, kde stavíme před obchodem. Překračujeme hranice nad Ohridským jezerem a zastavujeme v Ohridu, abychom našli bankomat a vybrali peníze. Okamžitě je u nás několik naháněčů na pokoje. Vybíráme peníze a jedeme za město do kempu (430 MKD/2 os.). Opět se žene bouřka, tak rychle rozbalujeme bydlení. Kousek od nás balí skupina Poláků a odjíždí pryč, dále jsou vedle nás Češi (otec se synem) v dodávce. Tento kemp hodnotíme jako nejhorší za cestu, sociálky bych nikomu nepřál. Večer se nám naskytne úžasný pohled na západ slunce nad jezerem. Dáme v hospodě něco dobrého a jdeme spát.

Počasí: ráno 20°C jasno, přes den 34°C jasno

Trasa: Vlore-Fier-Elbasan-Ohrid-Elshani

Najeto: 257/5471/7976

Den 16 (17.7.2014):

Ráno se bavím s údržbářem z kempu, který umí hodně dobře česky. Jedem zpět do Ohridu, kde zajíždíme k hradbám. Jdu pěšky k hradu, fotím a kupuju pár dárků domů. Jedeme zpět kolem kempu k průsmyku, kde platíme vjezd 110 MKD. Stoupáme až do 1600 m n. m. Necháváme motorku u silnice, obouváme pohorky a jdeme na hřeben mezi jezery. Původní plán zdolat Magaro (2254 m n. m.) jsme kvůli počasí vzdali. My stoupáme do necelých 2000 m n. m. Máme výhled na obě jezera, ale není příliš dobrá viditelnost. Dokonce začne mrholit. Po příchodu k motorce se dáváme do řeči s Angličany, kteří šli kousek cesty na Magaro, ale vzdali to. Dále přijíždí Češi z kempu a zajímají se o výstup. Jedeme přes Bitolu a Prilep směr Skopje. V jednom městě potkáváme telefonujícího kluka na Kawasaki ZX-10R, který měl za sebou ještě slečnu a všechno zvládal. Stavíme na benzínce, kde byl značen kemp. Obsluha nás posílá k motelu. U motelu žádný kemp nevidíme a 75 E za noc jim dávat rozhodně nebudeme. Poté pod motelem objevíme kemp, kde je jeden karavan. Ptáme se na cenu, prý 17 E a recepce je v motelu. Opět jdu do motelu a platím těch 17 E. Sociálky bezkonkurenčně nejlepší. V dálce bouří, ale to nás nevzrušuje, padáme unaveni do spacáků.

Počasí: ráno 18°C oblačno, přes den 20-25°C oblačno, přeháňky

Trasa: Elshani-Bitola-Prilep-Katlanovo

Najeto: 233/5704/7976

Den 17 (18.7.2014):

V 9 odjíždíme směr Skopje. Kousek se vezeme po dálnici. Od teď si budu vážit i D1, protože to, co mají v Makedonii, nemá obdoby. Dokonce jsou tak drzí, že za to vybírají poplatek (2 E). Zajíždíme do centra Skopje a jdeme si kousek prohlédnout. Nad městem je kopec ležící více jak kilometr nad mořem. Po cestě na něj zastavujeme na focení nad městem a přijíždí starší ženská v autě. Radí ještě další vyhlídku a tvrdí, že má ráda motorky. Náhodou jsme narazili na lanovku, která nás vyveze až na vršek ke známému kříži. Čekáme na lanovku, jež jezdí každou půl hodinu. Obsluha nám sděluje, že je příliš silný vítr a nevědí, kdy se opět rozjede. Spousta lidí odejde, ale během pár minut jedeme nahoru (100 MKD/os). Nahoře se vše buduje, není moc kam jít. Když už se chceme vracet dolů, lanovku zastavují. Čekáme tedy 30 minut na vršku. Na informační tabuli zkoumáme památky města a od lanovky ještě zajíždíme do centra ke starému mostu. Pokračujeme na Makedonsko-kosovské hranice. Byl jsem zvědavý, jestli bude mít Jája problém na hranicích z důvodu, že Slovensko neuznává Kosovo. Dáváme celníkovi pasy, do mého pasu dává razítko, a když spatří Jáji pas, zbystří. Dává jí razítko a ukazuje jí, že tam má „Republic of Kosovo“ a směje se. Ještě mě posílá pro zelenou kartu, jelikož naše v Kosovu neplatí. Platím 15 E a vracím se k budce. Celník jen mává rukou a posílá nás pryč. O kousek dál stojí další celník, pro změnu velmi nepříjemný. Ptá se arogantně, co jako chceme v Kosovu, kam jedeme atd. Po cestě na Prištinu si všímáme dopravních značek pro tanky, které později fotím. Priština nás přivítala silnou přeháňkou. Schováváme se pod stromy u stánku s pizzou. Čekání spojujeme s jídlem a dáváme si pizzu za 3 E. Projeli jsme celé město, ale nijak nás nezaujalo. Hledáme pomník Gazimestan – památník bitvy na Kosově poli. Nachází se asi 10 km od Prištiny. Při vstupu si tu zapisují čísla pasů dva policajti. Nejdříve mě nechtějí pustit s batohem (prý jestli nemám bombu), ale vysvětluju, že mám jen zrcadlovku. Tvrdí, že pokud mám zrcadlovku, je to v pořádku. Nesmím mít kameru. Někdo by jim už měl prozradit, že foťáky umí kolikrát lepší video, jak kamery. Dáváme se do řeči a klubou se z nich celkem fajn chlapi. Snad půl hodiny řešíme všechno možné od toho, kolik jede motorka, až po EU nebo Kosovo. Smějeme se paradoxu, že jeden je Srb a druhý Albánec. Jdeme si prohlédnout památník, vyšlápneme si na vršek a kocháme se okolím. Při odjezdu se s jedním z policajtů fotím. Radí nám mešitu, kterou prý nesmíme vynechat. Jsme trochu zhýčkáni z Istanbulu a do té jejich malinké ani nejdeme. Už je večer, ale rozhodujeme se dneska dojet do Pece. Za šera přijíždíme do města a hledáme pokoj. Nakonec jsme v hotelu v ulici Billa Clintona.:) Platíme 15 E za osobu za celkem pěkný pokoj s koupelnou a balkonem. Motorka stojí na ulici, ale prý se o ni nemám bát, že personál tu bude celou noc hlídat. Občas vyjdu na balkon a sleduju poflakující se kluky, jestli se o motorku nebudou zajímat. Ani si ji nevšimnou. Jdeme se projít do města a dáváme si za symbolických 1,5 E výborný kebab.

Počasí: ráno 20°C jasno, přes den 25-32°C oblačno, přeháňky

Trasa: Katlanovo-Skopje-Priština-Pec

Najeto: 297/6001/7976

Den 18 (19.7.2014):

Motorka stojí před hotelem, to je nejdůležitější. Jdu nakoupit snídani a někdy kolem 9. hodiny balíme věci na motorku před hotelem. Sleduje nás pár kolemjdoucích, dokonce nám jeden chlapec přinesl ubrousky na utření plexi. Za odměnu ho dávám na motorku. Jedeme za město do soutěsky řeky Rugova. Návštěva rozhodně stojí za to! Cestou potkáme dodávku, která převáží koně na korbě. Nechápu, jak se tam může udržet, ale statečně ty zatáčky vyrovnává. Vracíme se a zastavujeme u bufetu, že si vezmeme 4 kebaby na cestu. Není kde zastavit, tak stojím u silnice za autem. Nejdřív mě vyhání policajt, že někdo bude odjíždět. Posunuju motorku, aby projel. Přijíždí někdo jiný a neumí si nadjet. Cpe se k motorce, a když už se opírá o kufry a jede dál, bouchám mu na okno. Trochu si zajíždíme, když hledáme značku pro tanky, kterou jsem si nevyfotil (o fotky jsme stejně přišli :(). Tu prostě musím mít! Přejíždíme do Černé Hory, kde celník nabízí Jáje čokoládu (ona Jaroslava, on Jaroslav). Hranice se nachází dost vysoko – cca 1800 m n. m. Pokračujeme směr národní park Durmitor. Fotíme průzračnou vodu a svačíme. Zastavujeme u mostu nad řekou Tara. Jája mě láká na spuštění se z jednoho břehu na druhý na karabině. Radši sedám na motorku, aby o tom moc nepřemýšlela. Projíždíme Durmitor a před průsmykem vedoucím do Plužine zastavujeme u značky camping. Jsme 1600 m n. m. na malém statku a platíme 5 E za noc. Jdeme se projít kousek nad kopec a užíváme si ten božský klid. Po příchodu se jdu podívat do srubu, kde by měli mít i něco k pití, dávám pivo a zjišťuju, že si můžu dát i jídlo. Objednávám maso i domácí sýry (12 E). Jdu do stanu pro Jáju, že jsem ulovil jídlo. Bylo to výborné, opravdu skvěle jsme se najedli.

Počasí: ráno 18°C jasno, přes den 16-24°C oblačno přeháňky

Trasa: Pec-Rožaje-Mojkovac-Žabljak

Najeto: 274/6275/7976

Den 19 (20.7.2014):

Na to, že jsme více než 1600 m n. m., bylo v noci překvapivě teplo. Při snídani přijel do kempu autem sám kluk, na čemž by nebylo nic divného, kdyby mu nebylo okolo deseti let. Nechápal jsem, jak dosáhl na pedály a odkud jede. Jsme v horách na samotě. Kolem 9. hodiny odjíždíme pryč směr Plužine přes průsmyk Prevoj (1907 m n. m.). V sedle zastavujeme a fotíme, když v tom k nám přijdou ochranáři NP a požadují vstupné 3 E/os za vjezd do parku. Po velmi úzké a místy dost rozbité silnici sjíždíme do údolí. Jedeme k pobřeží do národního parku Lovčen. Pro obyvatele Černé Hory je pohoří Lovčen národním symbolem, jelikož se při dešti zbarví do černa. Při vjezdu do parku platíme 2 E/os a vyjíždíme pod Jezerski vrh (1657 m n. m.). Pokračujeme pěšky skrz tunel po 460 schodech, až na vrchol. Platíme další 3 E/os za vstup k vyhlídce a mauzoleu Petra ll. Dole pod parkovištěm dáváme svačinu a čekáme, až Španěl v autě vycouvá, protože tam zablokoval dopravu. Trochu pochybujeme o značené odbočce na Kotor, tak zkoušíme věřit GPS. Končíme u kamenné cesty. Vracíme se a po pár kilometrech si užíváme pohled na Kotorský záliv z více jak kilometru nad mořem. Velkou zajímavostí této oblasti je množství spadlých srážek – jde totiž o nejdeštivější oblast v Evropě. Objíždíme Kotorský záliv a hledáme kemp. Ve vesnici Morinj nacházíme větší a menší kemp. Zůstáváme v menším z nich, kde platíme 5 E/os. Nevšedně je tu řešena sprcha, která je pod širým nebem se závěsem od moře. Směrem na silnici je vidět, takže chodci i řidiči se mohou kochat. Majitel kempu neustále jezdí kolem na kole nebo krouží okolo na moři. Večer si přichází pro peníze, asi ze strachu, že mu ráno ujedeme. Vedle nás přijíždí maďarský pár, který cestoval 2 týdny po Albánii. Dost povídáme, hlavně Maďar je dost ukecaný. Jdeme na večeři do místního podniku. Jáje asi nesedly mořské plody a v noci několikrát odbíhá na záchody zvracet. Říká, že okolní stany si asi vyslechly slušný koncert.

Počasí: ráno 17°C jasno, přes den 35°C jasno

Trasa: Žabljak-Plužine-Nikšic-Podgorica-Cetinje-Kotor-Morinj

Najeto: 275/6550/7976

Den 20 (21.7.2014):

Jáje už je trochu líp a tak jdu pro snídani do místního krámku. Snažím se vyfotit naše místo na kempování, ale foťák mi hlásí chybnou kartu. Dávám ji do mobilu a opět chybová hláška prázdná karta. Tohle jsem opravdu potřeboval, fotky i videa od 8. dne do dneška pryč. Je toho už docela dost na tuhle cestu z té elektroniky (odešla mi baterka u mobilu, objektiv a teď paměťová karta), ale uklidňuju se tím, že motorka šlape skvěle, což je nejdůležitější. Než vjedeme z Černé Hory do Chorvatska, kupuju v obchodě tradičně pár piv a vín. Jedna plechovka začíná téct už před obchodem, tak se rozhoduju co s ní. Obdarováváme místního dělníka, kterému se rozzáří oči, když pivo dostane. Začíná pršet, ale dneska na sebe nepromok soukat nebudeme! Samozřejmě jsme velmi rychle mokří, tedy ne až zas tak moc. Vystraší nás blázen, který předjíždí v zatáčce proti nám. Cpu motorku co nejvíc ke krajnici a on nás těsně míjí. Náš poslední cíl této cesty je výjezd na horu sv. Jure (1762 m n. m.), tím pádem se zabydlujeme blízko této lokality v kempu v Živogošce (11,75 E/os/noc). Od teď jsme na klasické dovolené u moře, na kterou jsem lákal Jáju. Jen se špatně vysvětluje, že tu jsme až 20. den naší cesty.:) Večer si uděláme procházku na večeři, ze které se vracíme v klusu, jelikož se opět žene bouřka. Kotvím stan a přikrývám motorku. V noci mě probudí rachot plachty. Musím ji sundat z motorky nebo brzo odletí v tom vichru.

Počasí: ráno 20°C jasno, přes den 22°C déšť

Trasa: Morinj-Herceg Novi-Dubrovník-Živogošce

Najeto: 196/6746/7976

Den 21 (22.7.2014):

Zůstáváme v kempu do zítra, takže v 9 hodin ráno odjíždíme na lehko na horu sv. Jure. Navigace nás vede opět do nesmyslného stoupání bez asfaltu, tak se ptáme místních a ti ochotně radí směr. Pod horou platíme 11 E vjezd a stoupáme po úzké silnici nahoru. Přibývá oblačnosti a já tuším, že na vršku neuvidíme nic. Mé očekávání se naplňuje a cca od 1600 m n. m. viditelnost klesá na pár metrů. Obejdeme vysílač ke kostelíku, pokocháme se pohledem na fotku výhledu za dobrého počasí a jedeme dolů. Doprovod nám dělá chopperista z Kladna. Sjíždíme až do Makarské a nakupujeme suroviny na večerní vaření. Do kempu přijíždíme mokří. Počasí se velmi rychle obrací a o pár hodin později se pečeme u moře. Jíme skvělou večeři od Jájinky a pak se vydáváme opět do města na zmrzlinu. Užíváme si poslední večer, protože stav na účtu i v peněžence je kritický. Zítra zahájíme transport domů.

Počasí: ráno 21°C jasno, přes den 22-27°C bouřka, odpoledne jasno

Trasa: Živogošce-sv. Jure-Makarska-Živogošce

Najeto: 105/6851/7976 

Den 22 (23.7.2014):

V noci nás zablokovalo polské auto, takže musím vyjet s motorkou bez kufrů. Trochu zaspáváme a nevyrážíme v 6 hodin, jak bylo v plánu, ale těsně před 7 hodinou. Najíždíme na dálnici nad Makarskou a zahajujeme dálniční přesun domů. Jakmile přejedeme u Zadaru přes hory od pobřeží do vnitrozemí, rapidně se zhorší počasí. Vichr cloumá s motorkou. Potkáváme několik nehod, z nichž jednu čerstvou, kdy se nejspíš vítr opřel do karavanu za autem a karavan končí na boku daleko od auta otočeného do protisměru. Velmi rychle přichází průtrž mračen a než zastavíme a oblékneme nepromoky, jsme mokří. Ve Slovinsku sundáváme nepromoky a kocháme se mimo jejich krátkou předraženou dálnici. Na rakouských hranicích kupuju dálniční známku (4,5 E). V Rakousku nás chytá další déšť, což pro nás znamená jediné. Nepromoky. Kolem 9. hodiny večerní v pořádku zajíždíme doma do garáže.

Počasí: ráno 22°C jasno, přes den 18-28°C oblačno, přeháňky

Trasa: Živogošce-Zagreb-Maribor-Graz-Vídeň-Brno-Křesetice

Najeto: 1125/7976/7976

Shrnutí:

Před cestou jsme byli varováni ohledně bezpečnosti v zemích jako Albánie nebo Kosovo. Nejen, že jsme se vrátili živí, ale dokonce neokradení. Nevěřte těmto povídačkám od lidí, kteří tam nikdy nebyli, a nebojte se na Balkán vydat. Je to krásný kout Evropy, který má své nezaměnitelné kouzlo. Jsme důkazem, že k cestování není nutně třeba GS od BMW, i když nepopírám, že by se enduro občas nehodilo. Bohužel kvůli vadné paměťové kartě máme fotky pouze z prvních osmi a posledních 4 dní. Zbylé fotky jsou buď mobilem nebo jen v malém rozlišení, které jsme dávali po cestě na web. Po příjezdu jsme vadnou kartu microSD (poškozený řídící čip) odnesli do několika firem, které se obnovou dat zabývají. Výsledek? Pár firem kartu odmítlo, že data nejsou schopni obnovit. Další firma kartu přijala s tím, že obnova potrvá 2 měsíce. Po třech měsích jsem si kartu vyzvedl, údajně na to nemají technologie a celou dobu čekali na technologii od dodavatele. Kartu jsem dal do jiné nejmenované firmy, kde obnova měla stát přes 10 tis. kč (levnější varianta s dobou trvaní 1,5-2,5 měsíce). Po dvou měsících jsem jim napsal mail, jestli data budou. Odpověď zněla ano, za pár dní data budou!! Jenže… Za pár dní přišel mail, že se vyskytl neznámý “layout” a data nám obnoví za symboliku 30 tis. kč za další dva měsíce. Vypadá to, že zůstaneme bez fotek a videí. Za 22 dní jsme ujeli 7976 km zejména přes Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Řecko, Albánii, Makedonii, Kosovo, Černou Horu a Chorvatsko s průměrnou spotřebou 6,9l/100 km. Celková váha motorky činila 486 kg. Pneumatiky Pirelli Angel GT se zesílenou kostrou nás nezklamaly. Po absolvování této cesty jsou přibližně v půlce životnosti. Poděkování patří Jájince, že to se mnou vydržela (nebo já s ní?), Blekovi, že opět odvedl skvělou práci a všem, kteří nás podporovali. Pokud vás zajímá, jestli letos dojedeme na Blackbirdu do Dubaje, sledujte nás. Na závěr přikládáme informace o motorce a rozpočtu celé cesty.

Motorka:

Typ: Honda CBR 1100XX Super Blackbird

Rok výroby: 1997

Výkon: 115 kw

Maximální rychlost: 290 km/h

Najeto: 115 300 km

Rozpočet cesty:

Palivo: 22 976 kč

Silniční poplatky, trajekty: 1 480kč

Ubytování: 6 968 kč

Jídlo, vstupy, suvenýry a ostatní: 11 466 kč

Celkem: 46 894 kč (23 447 kč/os) 

VIDEO Z CESTY: