Už v roce 2010 jsem se poprvé kamarádům u piva zmínil o plánu společného výletu do Alp, a ačkoli jsme na motorkách společně začínali, jezdili jsme na vyjížďky, víkendové srazy a nejrůznější akce, moc ohlasu ten nápad nezískal. Až letos, když jsem to u piva zase nadhodil (bez velkého očekávání, jako každý rok), tak se kluci pochlapili a dohodli jsme se na termínu. V neděli 25.6.2017 jsme vyrazili ve složení:

• Tomáš (já) na Hondě CBR1100XX Super Blackbird (1997), která projela již 39 zemí
• Robert na Hondě CB900R Hornet (2002), což je jeho asi 29. motorka
• Vráťa na Yamaze YZF-R1 (1999), na které za poslední 4 roky najel to, co bylo v plánu za následující 4 dny
• Láďa na Hondě CBR900RR Fireblade (1998), kterou ráno před cestou vytlačil z obýváku
• Roman na Kawasaki Versys 650 (2007), který si motorku koupil teprve na jaře

Video z výletu:

Den 1.:

Než dojedu k Vráťovi, kde máme v 7:00 sraz, zastavuju před domem Ládi, který lítá kolem motorky jak splašený. Kromě toho, že si dneska stihl nešikovným šlápnutím nalomit jediný klíč od horního kufru, se přiznal k včerejšímu porychtování kontrolních plošek a vzorku na zadku flexou kvůli jejich nevalné kondici. Nemám slov! 🙂 Společně přejíždíme k Vráťovi, kde jsou všichni překvapivě včas, což znamená odjezd dle plánu v 7:15 směr Zruč nad Sázavou.

Na mostě přes Želivku stojíme na semaforu, u kterého Robert a Vráťa zastavují jako první vedle sebe a dohadují se, že pojedou pilu do Tábora, kde na nás počkají. Vráťa si neodpouští túrování motoru, takže já stojíc za ním mám plnou helmu spalin. 🙂 Za Pacovem potkáváme Vráťu stojícího u silnice a společně pokračujeme dál. Po několika kilometrech míjíme motorku Roberta, který se asi právě probudil na zastávce čekajíc na Vráťu. U Tábora najíždíme na dálnici a první zastávku děláme v Českých Budějovicích. Robert si nezapomíná rýpnout do Vráti, že z jejich pily moc nebylo a skoro usnul na autobusové zastávce. Jelikož je neděle a Rakušáci mají zavřené obchody, ještě tu přejíždíme od pumpy k supermarketu. Kontroluju meteoradar a je jasné, že dnes dešti neunikneme.

Ve Freistadtu, než najedeme na dálnici, sháníme dálniční známky (5,10 € desetidenní), což se povede na 2. pumpě. Linz projíždíme v mírném dešti a když už vím, že to lepší nebude, oblékáme na benzince nepromoky. Hlavní roli tu přebírá Roman, když vytáhne, dle Ládi, řeznický plášť po babičce. Neuvědomil si, že plášť s knoflíky není na motorku úplně ideální volba..:-) Navrhujeme mu, ať si ho otočí knoflíkami dozadu, kapucu si navlíkne zepředu přes obličej a my mu tam vyřízneme díry na oči. Naštěstí má vojenské nepromokavé kalhoty a plášť si otáčí, takže snad bude v suchu.

Hned na další benzince, jež je společná pro oba směry dálnice a o to větší množství lidí se tu vyskytuje, stojíme pod střechou u vchodu do čerpačky, a bavíme se opět na účet Romana, na kterého ty desítky procházejících civí, v čem že to přijel. „Romane, tebe tu vůbec nikdo nevidí v tom nepromoku“, pronáší Láďa. Než odjedeme, prochází tu Rakušan v kroji s bílým plnovousem, který dostává okamžitě pracovní jméno Franc Josef. 🙂

Můj plán vzít kluky okolo Traunsee na Postalmstrasse se bortí jako domeček z karet, jelikož leje dost intenzivně. Míříme tedy co nejrychleji na Zell am See okolo Salzburku a u Bischofshofenu sjíždíme z dálnice, pokračujeme přes Sankt Johann im Pongau, kde se po projetí tunelu razantně mění počasí. Přestává pršet a dokonce prosvituje slunce. U kempu v Bruck an der Großglocknerstraße svlékáme nepromoky a dohadujeme se, že přejedeme do kempu přímo u Zeller See do Zell am See. Než odjedeme, oslovuje nás jeden Němec s otázkou, odkud že to jedeme. Odpovídám mu, jenže se to posléze neobejde bez poznámky Ládi, zda chtěl sex. Na recepci Seecampu fasujeme vstupní karty, platíme za 5 lidí a 2 stany 71 € a bereme místo u břehu jezera.

Vráťa hází na Romana odpovědnost za zaschlou bílou tekutinu neznámého původu, která prý stříkala od Romanova stroje na Vráťův, a přiznává se, že motorku mu před cestou vyleštila manželka. Nejezdí na ní a ani si ji neleští, to je motorkář! Po vybalení věcí si procházíme okolí, dáváme v hospodě pivo, a jelikož se počasí zlepšilo, koupeme se v jezeře (Roman drží partu a jediný se nekoupe).

 

Vráťa asi poprvé opustil svůj rodný okres a z přítomnosti dalších Čechů na motorkách je tak vyvalený, že je zdraví přes půl kempu. Ti se k němu raději nehlásí a dělají, že ho neslyší. 🙂

Trasa: Křesetice – Loket – Tábor – České Budějovice – Linz-Salzburk – Zell am See

Počasí: Ráno 16°C jasno, odpoledne 19°C děšť, večer 20°C polojasno

Najeté km: 483/483/1705 (den/doposud/celkem)

 

 

Den 2.:

Lezeme ze stanů v 6:30, abychom do 8. hodiny vyjeli směr Großglocknerská silnice. Předpověď počasí hlásí na dnešek azuro, což je další důvod proč jet tuto předraženou silnici (25,50 €). Pro kluky, kteří tu jsou poprvé (jen Robert tu již byl), to považuju za nutnost, aby se tam podívali. Vráťa nás baví, když zjišťuje technický postup oblekání termoprádla: „Brácha, nejdřív obyčejný triko a na něj termo?“ Načež Láďa: „Oblíkáš si snad termo poprvý, vole?“ 🙂

Před výjezdem do průsmyku, plníme nádrže a břicha v Brucku. Po zaplacení mýta nám nic nebrání v jízdě, tedy až na několik autobusů škrábajících se rovněž nahoru. Odbočujeme na Edelweißspitze a užíváme si parádní výhledy do všech stran. Svět je malý, jelikož tu, na vyhlídce ve výšce 2571 m n. m., Láďa potkává své známé.

Naší další zastávkou je vyhlídka na ledovec Pasterze, který každoročně ustupuje o přibližně 10 m. Fotím nás GoPro kamerkou a zvedám ji nad nás, aby byl vidět i ledovec. V tom přiskakuje Němec, doslova mi kamerku bere z ruky a říká, že nás vyfotí. Drží ji ve výšce pasu a dělá asi 150 fotek. Moc mu děkujeme za přínosné fotky a znovu se fotíme podle svého. 🙂 Láďa sbírá ze země gumičku a dává ji Romanovi, aby si s ní mohl stáhnout rukávy u jeho fajnového nepromoku, které mají průměr asi metr.

Měl jsem připravený plán jet odtud na přehradu Malta, Nockalmstraße, Sölkpaß a silnice okolo Mariazell, jenže Vráťa již včera přišel s nápadem dojet k moři do Bibione. Po souhlasu všech účastníků se vydáváme na jih, kde mezi Waidach a Lass nacházíme perfektní zatáčkovitý úsek vedoucí k italským hranicím. Robert tu prý před dvěma lety obrousil boční kufry u V-Stroma. V Itálii se za Tolmezzem napojujeme na dálnici a již za 45 minut sjíždíme na Latisanu. Já, Robert a Roman platíme mýto 6,40 € v budce s obsluhou. Zastavujeme za mýtnicí a sledujeme Vráti boj se samoobslužným automatem.

Během pár minut se tvoří kolona a řidiči na něj nervózně troubí, což už nevydrží ani Láďa stojící za Vráťou a jde mu na pomoc. Na tu dálku slyšíme, jak Vráťa na někoho řve. Později se od Ládi dozvídáme, že řval na hlas automatu vybízející k vložení mincí: “já ti nerozumím, pojď sem!”. Na svoji obhajobu dodal, že co asi měl říct, když nerozuměl. Tohle přebilo i Romanův řeznický nepromok a my řveme smíchy. 🙂

Po příjezdu do kempu v Bibione jdu na recepci, kde nejdříve chtějí dvě občanky, jenže když je přinesu, chtějí najednou občanky od všech. Po příchodu zpět se všemi občankami mi recepční oznámí, že chce SPZtky od motorek. Z mého pohledu usoudila, že potřetí k motorkám nejdu a poslala tam s tužkou a papírkem recepčního pingla. Pro každého člověka i motorku vypisovala speciální kartičku, což ji trvalo asi hodinu. Od kluků jsem se pak dozvěděl, že když pingl opisoval SPZtky z motorek, Vráťa se zrovna dostával z vršku kombinézy, což je proces, kdy se vrtí ze strany na stranu a vypadá, jak když má nějakou nemoc. Chudák pingl se ho lekl a uskočil od něj.

Po postavení stanů skáčeme na lehko na motorky a jedeme do centra Bibione, kde se na hlavní pláži koupeme. Láďa tu má opět známé, za kterými jede s Vráťou na návštěvu. Před vrácením se do kempu zastavujeme u obchoďáku a kupujeme si jídlo a pivo na večer. Robert při čekání ve frontě u kasy drží v zubech balení sušenek, které se trhá a sušenky padají do košíku paní čekající před ním. Motorky necháváme v kempu a jdeme pěšky podél pláže zpět k centru. Chceme dojít do pizzerie, kde jsme byli s Robertem a Vráťou v roce 2009, jenže je to pěkná dálka, tak končíme v jiném podniku. Nakonec zjišťujeme, že ta známá pizzeria byla asi 50 m od nás. Před zalezením do stanů ještě dáváme pivo a pobavíme se nad dnešní příhodou s mýtnicí.

Trasa: Zell am See – Großglockner Hochalpenstrasse – Debant-Waidach -Tolmezzo – Udine-Bibione

Počasí: ráno jasno 15°C, odpoledne 10-30°C

Najeté km: 312/795/1705

Den 3.:

Nad ránem začíná pršet, což mě vyhání zakrýt stan vrchní plachtou a Roberta spícího pod širákem zase zpět do stanu. Kolem sedmé už začínáme balit věci na motorky a před odjezdem se rozhodujeme ještě vykoupat v moři. Láďa je trochu nedočkavý a oznamuje nám, že jde k moři napřed, jenže nikdo z nás ho nevnímá (balit a poslouchat jsou už dvě věci najednou). Po dobalení diskutujeme, kde je ten Láďa a čekáme, až přijde. Po 20 minutách jdeme k moři bez něj. Už z dálky na sebe gestikulujeme, že čí to byla chyba. 🙂 Po sprintech do vody a nadráždění místních krabů jdeme zpět k motorkám, kde balím jako první a jedu na recepci zaplatit 76 € za nocování.

Hned zastavujeme v obchodu, ve kterém trávíme asi hodinu čekáním na Roberta, který si vybral tu nejlepší frontu k pokladně. Poslední zbytky rakouského levného benzinu tu musíme naředit drahým italským (1,15€/l vs. 1,47€/l). Do Rakouska to máme 168 km, což klukům oznamuju a tankuju plnou. Robert a Roman se přidává, ale Vráťa s Láďou si tankují pouze 5 litrů s vidinou ušetření pár Eur. Za Latisanou najíždíme na dálnici, kde si všichni na mýtnici bereme lístek, tedy až na Vráťu, který opět ucpává mýtnici. Tentokrát se poučil a přicházející obsluze vyplodil italskoanglickou hlášku: “Problema, no ticket” 🙂 Automat asi rozbil, tak motorku tlačí k vedlejšímu a bere si lístek tam. Jakmile přijel k nám za bránu, ještě na nás kluk z obsluhy mával, zda máme všichni lístek.

 Nad mořem je již černo a nedaleko nás u dálnice vidíme pořádné blesky. Cestou schytáváme několik přeháněk, ale vždycky to zvládneme bez většího promoknutí. Nikomu se do nepromoků nechce. 🙂 Ještě v Itálii mě Vráťa předjíždí a naznačuje, že má sucho. Koukám do zrcátka na Roberta, kterému to je jasné a evidetně pod helmou brečí smíchy. Stavím na první benzince, kde Vráťa s Láďou musí tankovat za 1,55 €/l. Důležité je, že kluci ušetřili… Asi nemusím připomínat, že ten pohled na ně je k nezaplacení. Zaplacení mýta už proběhlo bez větších problémů, jen cena 11,40 € za 130 km dálnice pro motorku mi přijde dost uhozená.

Míjíme Villach a v Gmündu, pod silnicí Malta Hochalmstraße (1902 m n. m.) vedoucí k přehradě Kölnbrein, si dáváme svačinu a diskutujeme co dál, jelikož jejím směrem počasí nevypadá vůbec dobře. Přes wifi zjišťuji, že během půl hodiny tam déšť přejde. Platím mýto 52,50 € za všechny, jenže příliš dlouho nejedeme a dostáváme se k semaforu, který pouští v intervalu 15 minut. Minutu před padnutím zelené na nás policajti z dodávky před námi mávají, že můžeme přejet před ně. Robert to pochopí jako zelenou a vyráží jako jediný kupředu. Troubím na něj, ať čeká, než padne zelená. Před dosažením cíle v podobě přehrady stojíme na dalších dvou semaforech. Po zastavení nad 200 m vysokou betonovou klenbovou hrází se jdeme podívat na vyhlídku s prosklenou podlahou, kde si kluci neodpustí zkoušku pevnosti skla za přítomnosti slovinského páru, který se očividně bojí na ni vůbec vstoupit.

Při cestě zpět do údolí si s Robertem zkracujeme desetiminutové čekání krátkou jízdou zpět nahoru okolo krávy, čekající na krajnici, a sledující, jak okolo ní Robert hází „myšku“. Já na to nemám a objíždím ji skoro krokem. Pořádně si jízdu užíváme, jelikož na rozdíl od cesty nahoru je silnice již suchá. Až na Roberta, který tahá za plyn nejvíc, si nás všechny ve spodní pasáži Malta Hochalmstraße s přehledem dává Němec se spolujezdkyní na starém okufrovaném enduru. Aby toho nebylo málo, dojíždíme paní ve středních letech na pětistovce (byla u přehrady), která jede perfektně a Vráťa pak neuniká poznámkám, že by si ho i s jeho R1 v zatáčkách určitě dala. 🙂

Nedalekou Nockalmstraße si necháváme na další rok a pokračujeme údolím pod dálnicí na sever na Katschberg Pass (1641 m n. m.), ze kterého s úžasem sjíždíme prudkým padákem do Sankt Michael im Lungau a pokračujeme do Radstädter Tauernpass (1738 m n. m.). Vráťa skuhrá, že ho bolí ruce, ramena a jízdu už si moc neužívá. Tipoval jsem, že to na jeho R1 přijde už první den.

Rozhodujeme se dnes nocovat u jezera Traunsee, ke kterému jedeme přes Radstadt. Tankujeme v Abtenau, kam Robert dojel už snad na výpary, jelikož jsme narazili na zavřenou pumpu a pak pumpu bez elektřiny. V Traunkirchen nacházíme kemp přímo u jezera, za který platíme 62 €. Stavíme stany i motorky vedle pěkného posezení, kde trávíme zbytek večera klábosením a rekapitulováním nad tímto výletem.

Trasa: Bibione – Villach – Gmünd – přehrada Kölnbrein – St. Michael im Lungau – Radstadt – Traunkirchen

Počasí: Ráno 19°C přeháňky, odpoledne 21°C přeháňky

Najeté km: 494/1289/1705

 

Den 4.:

Jako rozloučení s Rakouskem navrhuji klukům vrátit se na Postalmstraße (1288 m n. m.), nebo jet silnici č. 119 mezi Grein a Weitra. Domlouváme se na druhé variantě, na kterou se dostáváme rychlým dálničním přesunem z Laakirchen do Amstetten během necelé hodiny. V Grein se krátce zastavujeme na kávu a pak nám už nic nebrání v užívání si parádních zatáček, které jsou zpočátku utaženější, ale postupně přechází na mírné rychlé pasáže. Ve Weitře tankujeme poslední palivo na této cestě a vydáváme se vstříc české hranici. Jako vždycky po cestě do Rakouska si po návratu zpět na hranici říkám, jak ten rozdíl může být tak propastný. V Ondřejově se zastavujeme na pozdní oběd, pak už se přes Humpolec vracíme domů. U Vráti, na místě odjezdu, se teď loučíme a slibujeme si, že za rok pojedeme zas!

Trasa: Traunkirchen – Gmunden – Grein-Groß Gerungs – Weitra-Nová Bystřice – Pelhřimov-Čáslav – Křesetice

Počasí: ráno 17°C polojasno, odpoledne 31°C polojasno

Najeté km: 416/1705/1705

 

Spotřeba Blackbird:

6,2l/100km (105,71 litrů spáleno, ujeto 1705 km)

 

Náklady na cestu:

Palivo: 125,9E (3349 Kč)

Mýtné: 58,8 E (1564 Kč)

Ubytování: 41,85 E (1113 Kč)

Jídlo: 35,45 E (943 Kč)

Celkem: 262 E (6969 Kč)
 

Foto a video:

Fujifilm X-E2s + XF 18-55 F2.8-4, GoPro 4 silver